Jana Valpurga

Roky běží nezadržitelně a člověk se mění s nimi. Bývaly doby, kdy mi psaní článků působilo radost z tvůrčí práce. Dnes si raději lehnu a dám si šlofíčka. Jedním z těch starých fejetonů dnes zaplácnu mezeru, kterou bych jinak musel vyplnit aktuální prací. Někteří ze zdejších frekventantů už ho četli a tedy nadávají. Jsou to, pokud jsem na někoho nezapomněl, Tresen, Astr, Embéčko, možná Míša a Kamil, o ostatních mám pochyby. Pro ty, kteří to budou číst poprvé poznamenávám, že Helmut byl kocour.

29. dubna se Helmut šetří a jde brzo spát.
Zato hned následující den, 30. dubna, s ním není od rána k vydržení. Každou půlhodinu se přijde zeptat, kolik je hodin. Už po několikáté kontroluje a čistí brýle, které mu zbyly z našich aviatických pokusů. Chodí na louku za barákem, odhazuje tam klacíky, rozmetává krtince, dokonce vápnem vyznačil jakous takous dráhu.
Odpoledne a k večeru pak jeho nervozita dostupuje vrcholu. Už popáté mě nutí, abych zkontroloval předpověď počasí, ukázal mu záběry z meteorologických satelitů a radarů.
„Jenom aby to vydrželo,“ strachuje se, když je nad Evropou jak vymeteno. V opačném případě, přechází-li oblačnost fronty, je vzteklý a mlátí se vším, co mu přijde pod pracku.
„Co sirky, nezapomněls‘ koupit?“ ptá se potřetí.
„A co dřevo, dřevo máme suché?“
Večeři zhltne a pak sedí vedle mne, u židle, a nervózně sleduje, jak se s jídlem nimrám.
„Ježíšmarjá, tobě to trvá,“ stěžuje si, a já to schválně ještě prodlužuji, aby kocour trpěl. Utrpení nás prý dělá lepšími.
Pak si ještě musím poslechnout zprávy, umýt nádobí, uklidit, a to už běhá ode mne ke dveřím a zpátky, jak pominutý.
„Tohle mi děláš schválně,“ běduje.
To nejhorší ho ale teprve čeká: na odchodu se začnu šacovat, pak hledám v policích a po zásuvkách, předstírám, že jsem opravdu zapomněl koupit ty sirky. I když ho takhle natahuju každý rok, vždycky na to naletí.
Konečně okolo deváté, když už se hodně zešeří, vykročím směrem k té louce, na které kocour vytýčil přistávací dráhu a na jejímž začátku jsem narovnal hranici opravdu suchého dřeva. Po celou cestu, těch zhruba padesát metrů, je úplně omotaný okolo mých kotníků, neurotik jeden.
Potom škrtnu, oheň se rozhoří a začne vysílat k obloze sloupce jisker, jako obrácený vodopád. Kouře moc není, dřevo je suché, jak už jistě víte.
Začíná Filipojakubská noc.
Náš ohníček je tradičním a významným bodem, kontrolním punktem, podle kterého se čarodějnice orientují při své každoroční pouti za povyražením. Okolo desáté už přelétají první dámy, to jsou ty, které to na místo konání jejich sabatu mají celé stovky kilometrů. Některé nás pozdraví jenom zablikáním pozičních světel, některé nám zamávají při nízkém průletu.
A pak jsou mezi nimi také naše kamarádky, a ty přistanou, prohodí pár vět, je vidět, že mají ze setkání, zase po roce, upřímnou radost. Pohladí kocoura, zapíšou se mu do tanečního pořádku, to kdyby ho na některém ze sabatů potkaly, a zase odstartují.
A krátce po jedenácté se dočká i Helmut. To přistane paní Helenka nebo paní Ivetka, pravidelně se střídají. Helenka má všechny sudé roky. Kocour si nasadí brýle, aby za letu neslzel, vyskočí si Helence (nebo Ivetce) na rameno, Ivetka (nebo Helenka) mi zamává a vždy předvede takzvaný kavalírský start, až se za koštětem zapráší. Proč ten zájem o chlupatce? Inu, Helmut jako by přímo vypadl z luxusního katalogu pomůcek pro čarodějnice.
Když u ohně zůstanu sám, prohrábnu, přiložím, aby holky nebloudily, uvelebím se do křesla, které si k ohníčku vždycky přinesu, doby sezení na kládách jsou dávno pryč. A pozoruju plameny a jiskřičky, které se rodí, zaplanou, vyletí vzhůru k nebi, a když dosáhly svého a předvedly se v plné kráse, zhasínají. Jestliže šikovně přimhouřím oči, tak se z jednotlivých jiskrných bodů stanou čáry a z ohně pak vylétá mohutný pramen ohnivých vlasů. Asi to dělá ten pohled přes vrstvu oční vláhy, které se říká slzy.
Zdravím do vzduchu opozdilé a spěchající tanečnice, případně si opékám špekáčky, které přivezla jako dárek Helenka (nebo Ivetka), odměnou za pronájem kocoura.
Čekám.
Okolo jedné hodiny po půlnoci se také dočkám. Z šera louky nebo z rozkvetlé třešně za mými zády se vynoří Jana. Přijde ke mně, usměje se, a pak si sedne do druhého křesla, které mám vždy připravené a ve kterém se až do příletu Helenky (nebo Ivetky) vyvaloval kocour.
Nemluvíme. V ruce drží květ kapradí, který má tuto kouzelnou noc kouzelnou moc: otevírá poklady a asi udělal i tenhle zázrak. Vždy jsme o jeden rok starší, šedivější, vrásčitější, zázračná květina ale zařídí, že se vidíme tak, jak to bylo před čtyřiceti léty.
Po čvrthodině vstane, ještě jednou se na mě usměje, a do ohně vhodí kapradinu, jako symbol ztracených nadějí, které jsme před desítkami let oba nechali shořet na prach. A zmizí spolu s ohnivou koulí, kterou malý kvíteček překvapivě vyvolal.
Potom zase prohrábnu, přiložím, a tentokrát se mi jiskry splétají do pramenů mnohem snadněji než předtím.
Usadím se zpátky do křesla, přes ramena si přehodím deku. Sedím, dívám se do ohně a myslím na to, jak jednoho večera na konci dubna květ kapradí ztratí svou kouzelnou moc a Jana nenajde ani ohníček, ani starého (současně však i mladého) muže, který by u něj čekal a vyhlížel do noci. A nebude už ani kocour a čarodějnice začnou zmateně poletovat, marně hledat svůj maják na úpatí hory, a tak si příští rok zvolí jiný ohníček a na ten můj zapomenou. Neboť takový je běh věcí na této Zemi.
Na tohle čím dál častěji musím myslet a ani cípečkem se neodvažuji zavadit o tu druhou, mnohem horší, zlou možnost, že by se ze tmy jednou a pak už nikdy nevynořil květ kapradí.
Ale jsem klidný, s osudem i se světem smířený, neboť jinak než špatně to dopadnout nemůže. Někdy si i zdřímnu, někdy mě ale mírně bolí žaludek po těch opečených buřtech.
Okolo čtvrté se vrací Helenka (nebo Ivetka) a vyloží kocoura. Často, ještě celé rozrajcované, ho vysadí způsobem letmým, shodí mi ho ze vzduchu přímo na břicho. To je velmi nepříjemné, zvlášť, když podřimuji, ale ani za bdělého stavu to není nic, co bych si dobrovolně vyžádal, kvůli těm neposedným špekáčkům uvnitř.
Kocour je také celý rozpálený, chtěl by vyprávět, co viděl a zažil, ale já už tyhle věci snad ani nechci poslouchat.
Pak se odmlčí, zkoumavě, vážně podívá a zeptá se: „Přišla?“
„Přišla,“ odpovím, vstanu a jdeme domů, do pelechů.
Vždyť čarodějnice už také šly spát.
Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

29 thoughts on “Jana Valpurga

  1. Hezká fantazie. Každý další komentář (z mojí strany) nadbytečný.

  2. Tarasi, měl jste celou knihu s Helmutem. Kdepak ji máte schovanou?

    • Kdepak. Taras tu knihu nikde neukrývá a je každému dostupná zde. Jde o literaturu kterou mám zařazenu (a již i přečtenu) mezi čtení našemu synkovi před usínáním. Klidně recykluj, Tarasi – oba si to zasloužíte a já určitě nejsem ten kdo nadává.

      • Já vím, mám ji také v záložkách. To bylo jenom takové pošťouchnutí autora, aby se přestal mračit na svět. Zapomněl na Sobotky, Kalousky, Trumpy, migranty a emigranty a věnoval se světu kolem sebe. Včetně toho kocoura 🙂

        • Na ně zapomenout by bylo požehnání.
          Jenže to by člověk nesměl pustit rádio, televizi, internet, nečíst noviny a sedět doma a nevylézat z kvartýru……

  3. Vzpominka na Helmutha je sice pro kazdeho z nas trochu neco jineho a jinak , pro noveho ci nahodneho ctenare uplne jinak, ale me jsi vzpominkou na Tveho kocoura potvrdil viru ne v nahodu, ale upevnil moji viru v prenos myslenek. To nemuze byt jen nahoda kdy ja smutnim a nemohu usnout a Ty vzpomenes sveho kocoura.
    ================================
    112 schodu z WOOLLOOMOOLOO nahoru na POTTS POINT misto kam dlouhe roky chodim a v poslednich letech stale casteji. Alespon 2x do mesice vzdy v sobotu a skoro za kazdeho pocasi. K tem schodum bude nazdy patrit tajemna kocka, nevyzpytatelna ve svych zjevenich. Nekdy byla jindy nebyla. Byla za 40 stupnovych vedrech i v zimnich studenych dnech, pak nekterou sobotu nebyla a dlouha leta jsem marne vyhlizel nekoho ci toho jedineho pecovatele ci pecovatelku o jeji misku. Az minuly rok jsem mel konecne stesti.
    Konecne jsem mluvil s panem ktery ji jako opustene plache kote nasel v parku.
    Minulou sobotu jsem vynechal a dnes vlastne jiz vcera jsem na jejim miste nasel listek a prilepenou snitku s oznamenim ze „Princess of Potts Point “ odesla na vecnost. 😦
    Naposledy jsem s ni mluvil predminulou sobotu 15 dubna.
    Dnes mi pripadas smutna, to ze se blizi zima ? A ona poprve za ta leta reagovala alespon smutnym pohledem.

    Tak jako Tobe zustal Helmut a nic ho nenahradi tam nam vsem pro ktere patrila ke schodum i ona bude navzdy chybet.
    Uz nikdy to nebudou ty stare schody jako drive:-(
    na fotce vlevo
    17 let tu zila,/b>

  4. Měla jsem tu knížku v záložkách a četla ji na pokračování, je krásně napsaná, to se pozná podle toho, že se člověk octne uvnitř a vidí všechno. A tak jsem to zas viděla, hlavně oheň a noc. A kocoura, jasně, můj se mi taky namotává na kotníky, zvlášť když si v noci doma nerozsvítím. A to je vo hubu.

  5. Děkuju všem za uznání. Mrzí mě, že něco takového už nedokážu napsat, nevím, jestli to je stářím nebo atmosférou ve společnosti, tohle rozhodnout nedokážu. Asi obojím.

    • Poněvač už nemáš kocoura.
      Pořiď si kocoura, a zase to půjde…
      Chtělo by to ale nějaké údernější jméno….takový Mohamed by mě oslovil….

      • A nebo Mouřenín 🙂
        Ale klasické Mourek by přece jen asi znělo líp.

      • Na některé věci by se zapomínat nemělo a další je naopak dobré si připomenout. Zhruba od osmé minuty.
        Speciálně by to velice prospělo Plzeňským „amíkům“ kteří v těchto dnech slaví „americké osvobození“.

        • Pardon, vittto. Spletl jsem si vlákno. Tohle jsem chtěl umístit pod tento tvůj komentář.

  6. Dala bych desetkrát „like“, kdyby to šlo. Nádherný příběh, nic hezčího z „čarodějnic“ jsem nečetla.

    • Vidíš, promiň, na tebe jsem zapomněl. Sejde z očí, sejde z mysli.

      • U Tarase na terase
        po létání Helmut pase
        čisté brýle, čistý chlup
        na Tarase cení chrup.

        Chystej sirky páníčku
        ať zapálíš hraničku
        bez našeho znamení
        může dojít k zranění.

        Čarodějky děvy divé
        kompas nemaj oči sivé
        upírají do temnoty
        pro své písně čechraj noty.

        Dříve než se sešeří
        koukej zbaštit večeři
        ať ten přílet nezmeškáme
        taneček si s nimi dáme.

        Jen co brýle nasadím
        své vrnění vyladím
        na tu správnou melodii
        pro létání přece žiji.

        Jana s květem kapradí
        vždycky dobře poradí
        u ohníčku podumáš
        o těch holkách co rád máš.

        Až se vrátím s Helenkou
        (nebo třeba Ivetkou)
        zapomeneš na špekáčky
        budeš totiž plný lásky.

        Nebudu nic povídat
        vidím že už chtěl bys spát
        tak ti radši zavrním
        cestou domů svítáním.

        • Hezký. Protože se už vyplnila ta první prognóza, kocour už není, tak raději ohníček nerozdělávám, abych se nedozvěděl tu druhou. Ale i tak bych měl dílo aktualizovat, Ivetka už také není, jenže jak vybrat nástupkyni?

          • No… bez ohníčku těžko. Ale proč aktualizovat? To dobré má zůstat jak je, byť třeba i jen ve vzpomínkách. A u něčeho platí: „Žádné zprávy – dobré zprávy.“

      • Chachá, jaképak sejde z očí, sejde z mysli, správná čarodějnice stejně vždycky přiletí :-).

        • Pokud má na čem. Ona jsou ta košťata, bez použití metafyziky, dost nespolehlivý dopravní prostředek. 🙂

    • Taky jsem si ráda připomněla, co že to mám uloženo a vypadlo mi z paměti, pohlazení.

  7. Na drahý přírodní koberec
    kocourek oknem skočí
    v tlamičce plihou myšku má
    v jí krvi zoubky smočí
    po koberci to rozpatlá
    ponechá jenom žluč
    tak pocit biopřepychu
    je ve vteřině fuč.

  8. Dneska zase celou noc
    pištěly myšky o pomoc
    kocourek je nosil oknem
    beze spánku brzo cvoknem.

  9. Dostala jsem koťátko
    jako bonus – blechy
    v pelechu blechu
    lovím svém
    a tak mám dvě potěchy.

  10. Kocour jen 20 a šavlovačka roste přes 700 a vo tom to je.

Komentáře nejsou povoleny.