Lehnout na břicho a vystrčit

Ještě v šedesátých létech se vědci a veřejnost klonili k názoru, že život na Zemi je ve vesmíru zcela jedinečný a výjimečný, že prý jsme v celém širém kosmu sami. A od toho odvozovali i jedinečnost a důležitost lidské rasy, bez níž by se vesmír snad ani neuprdnul.

Od té doby se vědecké poznání posunulo dál a dnes ti nejodvážnější už tvrdí, že život – jenom v naší galaxii – je něco tak běžného jako houska na krámě. Že o tom nemáme nějaký hmatatelný důkaz, tomu vděčíme naší děsivé prťavosti na jedné a nesmírné rozlehlosti Všehomíra na druhé straně.

Můj asi nejoblíbenější spisovatel, Kurt Vonnegut Jr., trousí ve svých knihách tu a tam poznámky typu „K čemu jsou vlastně dobří lidé?“. Jistě oprávněná otázka; kočky jsou dobré k tomu, aby lovily myši, ty zase aby měly kočky co žrát, ale člověk? K jídlu není, dělá okolo sebe neuvěřitelný bordel, betonuje a asfaltuje, co mu přijde pod ruku, vraždí se na potkání, krade a na světě po sobě zanechá cisternu chcanek a dva vagony hoven, o třech nezvedených fakanech, budoucích to Hitlerech a Stubových, ani nemluvě.

„Člověk je veskrze ničemný tvor, který nedělá nic, co by stálo za námahu, a neví nic, co by stálo za vědění,“ tak zní jeden ze sloganů Mistra. Historie mu přitakává tak horlivě, že si málem ulomila hlavu.

Když je člověk mladý, bere věci tak, jak mu je číšník, svinský život, podává na neumytých talířích – a navíc má špinavý palec servírující ruky ponořený do evidentně nechutné omáčky. Nechápe, že by mohly věci vypadat úplně jinak, lidštěji (protimluv) a mnohem uspokojivěji. Jak tak stárne, začnou se kontury vyjasňovat a pubertálně zářivé barvy světa uvadat.

„Dospělost,“ říká nám Bokonon, „je hořké zklamání, proti němuž neexistuje léku…,“ to je další z Mistrových postřehů. A proto také, jak padlo v jedné debatě, je poznání o ničemnosti světa poznatkem generačním, záležitostí zralého věku.

„… byl proti reprodukování kohokoli, neboť lidské bytosti (podle jeho slov) jsou asi tisíckrát tupější a podlejší, než si samy myslí.“ Bez komentáře.

V jedné z posledních knih, pokud ne rovnou poslední, se Vonnegut pustil do Bushovy vlády a amerických vlád obecně tak silně, že na nich nenechal nit suchou: „George W. Bush kolem sebe shromáždil dvojkaře ze smetánky, kteří nemají ponětí o historii nebo zeměpise, plus ne zas tak příliš skryté rasisty, známé též pod názvem křesťané, plus, což je ještě děsivější, psychopatické osobnosti neboli PO, což je lékařský termín pro schopné, příjemné lidi, kteří nemají svědomí.“

„V zahraničí nás milují kvůli jazzu. A nenávidí nás ne kvůli naší proklamované svobodě a spravedlnosti. Teď nás nenávidí kvůli naší aroganci.“

„… potíž s vládnoucí třídou je v tom, že příliš mnoho jejích příslušníků jsou zabedněnci …“

A cituje G. B. Shawa: „Nevím, jestli jsou na Měsíci lidé, ale jestli ano, určitě užívají Zemi jako svůj blázinec.“

Nebo: „Dobrotivá Země – mohli jsme ji zachránit, ale byli jsme příliš ničemní a líní.“

Naposled: „Život je osud, jaký si žádný živočich nezaslouží.“

A toto je závěrečná věta Knih Bokononových:  „Kdybych byl mladší,“ říká Bokonon, „sepsal bych dějiny lidské hlouposti; pak bych vylezl na vrcholek hory a ulehl bych na záda se svými dějinami pod hlavou místo polštáře; a potom bych sebral ze země trochu toho modrobílého ledu, co dělá z lidí sochy (led č. 9 zabíjel tak, že okamžitě zmrazil všechnu vodu, s níž přišel do styku), a udělal bych ze sebe sochu; jak ležím na zádech, děsivě se šklebím a dělám dlouhý nos na Vítekoho.“

Na Bokononově místě bych si raději lehl na břicho.

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.