Dva příběhy o zrcadlu a křivé hubě

Rozhovor klinického psychologa Bohumila Slámy s klinickou redaktorkou Renatou Kalenskou se vyznačoval hlavně tím, že psycholog se neustále bušil do hrudi s mikrofonem, jako nějaký opičák v pralese, tím vydával nepříjemný šramot a rány, Kalenská ho napomínala a Bohumil nedbal. I malé dítě by se po napomenutí zklidnilo, psychologové to mají jinak.

Interview pojednávalo o tom, zda je etické dělat prezidentu Zemanovi zdrcující diagnózy na dálku, když tým jeho lékařů tvrdí, že je – až na ty nohy a cukrovku – úplně zdráv. (ZDE)

Nebudu popisovat jednotlivá psychologova selhání, to si projděte sami, ale v rámci současné všeobjímající diagnostické mánie na dálku udělám také jednu samotnému klinikovi. Evidentně trpí výraznou deteriorací kognitivních funkcí: nepamatuje si otázku;  vyhýbá se odpovědi na ní (Havel); obtížně si vybavuje i zcela běžné výrazy; neustále odbočuje od jakéhokoliv tématu k Masarykovi a Benešovi; říká, že Zeman má retinopatii, ačkoliv o tom nic neví, tedy chorobně lže; u těžších (relativně) otázek hlasitě odfukuje; není schopen udržet nit svého vyprávění; není mocen spisovné mluvy a přiznává se jak malé dítě ke krádeži cukroví ze stromku. Na konci rozhovoru se totiž přiznal, že ani on, ani jeho kolegové Honzák, Hnízdil a Stránský (kteří o Zemanovi vydali nepříznivé posudky ve formě „ožrala a hulvát s intelektuální a emoční inkontinencí“) prezidenta prostě nemají rádi, takže se těmhle výrazům nemůže nikdo divit. A pak se mi ještě zdá, že ta skvrna na psychologově tváři bude asi melanom, který překročil tzv. Breslowovu tloušťku a nebude ho možné operovat.

Jó, na cizím se vyřádíme, na vlastní si nenecháme ani sáhnout.

Druhý příklad lhaní a zastírání pravých důvodů je vepřín vedle pracovního a sběrného tábora Lety. Herman udělal kšeft století, když jej za půl miliardy pro stát koupil, aby ho tentýž stát mohl za další miliony zbourat. Důvodem je pieta, úcta k romským obětem (v počtu více než tří set), které v táboře zahynuly hlavně v době tyfové epidemie.

Do stávajícího velmi vkusného pomníku v Letech bylo již ze státního investováno 50 milionů korun, ale romským organizacím vadí sousedství vepřína. Zdůrazňuji, že sousedství, protože počáteční tvrzení o tom, že se vepřín nachází na ploše bývalého tábora se ukázalo jako nepravdivé.

Ale proč tolik rozruchu okolo památníku, který Romové nenavštěvují a ani se o něj vcelku nezajímají? Je to jednoduché. Vepřín v sousedství památníku až příliš bolestně připomíná způsob, jakým dnes velká většina Romů žije: zůstává za nimi gigantický nepořádek, tisíce vybydlených budov, vhodných pouze k demolici, v jejich současných obydlích vládnou velmi často katastrofální hygienické podmínky, tuny odpadků jednoduše vyhazovaných okny, v domech nesnesitelný zápach z výkalů a moči na chodbách a ve sklepích, zničené vybavení domů, odpojená voda a elektřina z důvodu neplacení, neplacení nájemného, výtržnosti, alkoholismus, feťáctví, prostituce, rvačky, hluk do časného rána, krádeže a přepadání.

Toto vše, tento životní styl a způsoby chování skutečně nápadně připomínají prasečí stáj a proto i ta zvýšená citlivost na její fyzickou přítomnost vedle pomníku. Nevhodné reminiscence a asociace.

Na tohle se skutečně velmi hodí přísloví o zrcadlu a křivé hubě.

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.