Depka pořád ještě není pepka

Můj minulý článek, i na mě mimořádně pesimistický, ohodnotil u Janiky Sax odkazem na článek National Geographic ZDE. Jak ze souvislostí vyplývá, domnívá se, že jsem buďto silně depresivní, nebo nehodnotím tento svět realisticky.

Protože čtenáři jsou líné mrchy a neklikají na odkazy, dám sem samotný závěr článku s výsledkem průzkumu:

Optimismus je u lidí tedy neurologická porucha, která nám zabraňuje pamatovat se a vytěžovat informace, které si nechceme pamatovat, protože se nám nelíbí. Odmítáme si připouštět, že nám hrozí nebezpečí, nevěříme, že se nám může něco špatného přihodit. Z tohoto úhlu vypadá velmi nepravděpodobné, že by se lidstvo dokázalo vypořádat s ekonomickými, ekologickými i sociálními problémy, které hrozí. Brání mu v tom optimismus – a to je dost pesimistická vize…
A protože jsme i my optimisté, máme na závěr dobrou zprávu. Neurologové zjistili, že existuje jedna skupina lidí, jichž se tato „porucha“ v mozku netýká. Jediní, kdo dokázali svůj pohled na budoucí rizika vidět realisticky, byli lidé trpící tak vážnými depresemi, že je museli klinicky léčit.

I v tomto případě jde o to, co bylo dřív: jestli slepice nebo vejce. Já se domnívám, že jev nelze vysvětlit tím, že silné deprese samy o sobě vyvolávají u pacientů věštecké schopnosti a tím i realistické vnímání světa, právě naopak. Mnohem pravděpodobnější je, že právě ono realistické vnímání okolního života vyvolává v těch chudácích ty silné deprese. Protože svět lidí i všeho živého je – řečeno velmi zhuštěně – k posrání.

Ale spíše se pro vysvětlení musíme obrátit k orgánovým, tedy somatickým příčinám. Jak člověk stárne a dementní, začnou buňky stávkovat, v hlavě se vytváří bordel, spočívající v nevytváření dopaminu a serotoninu, což je přirozený proces, který čeká každého, v tom lze spatřovat jistou nadpozemskou spravedlnost, že to čeká i ty zasrané frikulíny a modelky, kteří se dnes starým lidem posmívají.

A nevědí, nechápou, nejsou schopni pochopit – protože jsou úplně blbí -, že to na ně přijde také, a mnohem dřív, než jsou si ochotni připustit.

Když mi někdo stanoví diagnózu, viz úvodní odstavec, beru to jako zájem o mou osobu, přijímám to pozitivně. A protože Sax je jeden z mála těch přátel či známých ze sítě, kteří projevili skutečnou přízeň k mému psaní a tím i upřímný zájem o mou maličkost (vedle Astra, Janiky, Eddieho, Kamila, Rybky, Kočky, Halladina, Katrin a ostatních starých známých z Pavouků a Neviditelné kočky – a konečně i překvapivě tresen), a i když jeho názory jsou silně ovlivněny geonovskou patologií, myslím, že se v hodnocení světa okolo shodujeme v tom, že něco není v pořádku a to něco je hodně silné až hrůzně tragické. V hledání východisek se pak rozcházíme, on si myslí, že se mýlím, já si zase myslím, že se mýlí on.

V čem se však určitě seknul je ta jeho naznačená deprese, týkající se chudáčka Tarase. V anamnéze mám – kromě degenerativních chorob, které beru hákem – i tři fatální choroby, které mě spolehlivě pošlou na Onen svět v časovém horizontu, který si netroufám odhadnout, jsem v kritických situacích dost odolný. Jedna z nich má skutečně v popisu práce depku, ale u mě se projevuje jenom okrajově a navíc v příznivém směru, stal se ze mě lenoch, kterej je línej zvednout prdel a jít něco dělat. Jinak jsem se svou pozicí a postavením v tomto nehostinném světě celkem spokojenej. Téměř CSc., jak se říkávalo dříve, ještě než přišla dyškrymynácia.

Když už tady takhle nechutně vylévám nitro, dodám jednu okolnost, která doplňuje citovaný výzkum o optimismu a pesimismu a umisťuje ho do reálných souvislostí. Jsem člověk silně nespolečenský, během stárnutí jsem se z altruisty změnil v misantropa a vedle stovek známých mám jenom asi dvacítku těch, kteří se s přimhouřením oka dají označit za přátele. Což se projevuje tím, že se občas zastaví u mě a já zas, řidčeji, u nich. Jsou to všechno inteligentní lidé, relativně úspěšní, i nějaký podnikatel se mezi nimi nalezne, všechno středo a vysokoškoláci. A z téhle dvacítky je dobře polovina s psychiatrickou diagnózou, čtyři skutečně k psychiatrům docházejí a ten zbytek by to silně potřeboval. Mezi evidentními psychickými potížemi se u nich vyskytují deprese v podobě, která vyžaduje, aby brali léky (zmínění čtyři), generalizovaná stresová (úzkostná) porucha, obsedantní chování, neurózy, nezvládnutá a okolí směšná žárlivost, kleptománie, a pokud budeme v souladu s názory exkancléře prezidenta, Hájka, za chorobu považovat i změněnou sexuální orientaci, tak i takové dva případy se najdou, z toho jeden přiznaný institucionálně. Naštěstí žádný schizofrenik a agresivní parchanty z přízně automaticky vylučuji.

Škoda, že už do diskuzí nechodí kamarádka goliast, ta by mohla mé nevědecké pozorování a závěry umístit do reálu, konfrontovat s medicinskou praxí.

Co se dá dělat, Halladin už také nepřijde.

 

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.