Komparativní analýza buřtů komoušských a kapoušských

Je to známý úkaz: debata pod článkem o směřování lidstva a posledních vědeckých poznatcích v mikrosvětě chcípá na úbytě. Pokud se ale otevře palčivé téma, zda cibulku osmažit do růžova nebo jenom lesklou, podlévat vínem či pivem, smetanu kysanou nebo sladkou, rozvine se diskuze do obřích rozměrů. Pokud budete řešit, zda s šípkovou nebo se zelím, vznikne dokonce konflikt. Tedy dnešní problém zní: Jak se žralo za komoušů a jak se papinká za kapoušů?

Ke srovnávání jsem povolán, mám jemně vyvinuté chuťové pohárky, protože babička z matčiny strany učila na k. u. k. ústavu, který vychovával dívky z lepších rodin ku manželství, domácí práce a vaření. A maminka to od ní samozřejmě pochytila. Její jinak celkem běžná jídla, žádné extra speciality, to byly básnivé symfonie, aristokratické žaludeční svátky, spíše extatické modloslužby než obědy a večeře, bakchanálie s lžící, vidličkou a nožem. Ještě dnes se mi sbíhají sliny v hubě, když tohle píšu. Bože, kam se tenhle svět polévek s játrovými knedlíčky, svíčkových, zlatavých řízků a senzačních moučníků nenávratně ztratil?

Jdeme na věc. Co musíme kapitalistům hned na začátku přiznat je to, že oproti bolševikovi nabízí úžasně rozmanitý sortiment potravin, někdy až zbytečně široký, jenž znesnadňuje spotřebiteli orientaci. A to za relativně příznivé ceny. Jestliže komunistická šunka stála desetikorunu za deset deka a kapitalistická dvacku, je to pro konzumenta jistě výhodné (jiná věc je kvalita, tu ale teď neřešíme). Další plus je snadnost nákupu ve chrámech konzumu, s tím se před listopadem teprve začínalo, viz Priory. S korekcí na logický rozvoj služeb s běžícím časem to je 2 : 0 pro kapouše.

A teď to hlavní, kvalita potravin. Začnu jako Smetana, vzpomínkou na Plzeň. Chodil jsem do školy na Chodském náměstí a pod ní a pod kostelem na Májce (dnes Klatovská) bylo několik obchodů vedle sebe, mezi nimi bufáč. A v něm jsme si o volné hodině dávali svačinky, v tomto sledovaném případě vuřt, buřt alias špekáček, dva kusy, podezděné třemi rohlíky. Vedle mě stál u stolku Franta Frühauf, byl z vesnice, buran, a navíc dost žravý a do buřtu se zakousl s urputností vyhladovělého čokla. Buřtík doslova explodoval a potřísnil tukem můj tříčtvrteční baloňáček. (Všimli jste si, že klasické kabáty z šatníků úplně zmizely a zůstaly pouze jako stavovský znak politikům, snobským podnikatelům a celebritám? Tenhle fejeton bych dnes už nenapsal ZDE.)

Tak tohle dnes špekáček neudělá, nemůže, protože tuku v něm mnoho není. Nedávno jsem si – po letech – pokusně koupil asi deset buřtů ve vaničce. Slibovaly přes 90 procent masa a cena byla vysoká. Ohřál jsem si dva, jíst se to nedalo a chuťově to bylo něco mezi nakyslým suchým nicem, smíchaným s velmi jemným pískem. Udělal jsem buřtguláš v domnění, že paprika, cibulka koření nechutnost základního prvku přetlučou, nepřetloukly. Přiřadil jsem tedy vuřty znovu k uzeninám a masným výrobkům, které nekoupím ani za nic (párky, paštiky, sekaná). Přičemž nemohu nevzpomenout na vynikající spišské párky z lahůdkářství na Belkrédce (Horákové), ze sedmdesátých let, které kupoval tchán, vyrovnávaje tak kuchařské neumětelství mé tchyně. Jakmile dáte kapitalistovi šanci, aby si produkt před expedováním semlel najemno, můžete být jisti, že využije příležitosti a rozemele do něj kůže, slepičí zobáky a pařáty, prasečí paznehty a doplní to sójou a éčky. Základní rozdíl mezi Frantovým stříkacím buřtem a tím dnes zakoupeným byl samozřejmě v tom, že ten komunistický voněl po mase, až se sbíhaly sliny, ten dnes zakoupený postrádá jakoukoliv vůni. Stejně dobře by do střívka mohly být natlačeny najemno semleté použité ponožky. Co s takovými korporátními „řeznickými“ hajzly, koupat je v koši ve Vltavě? Nebo zavést právo šaríja a sekat jim pazoury?

Na šunce si můžeme demonstrovat úpadek řemesel, který pozoroval už Jirotka v Saturninovi. Když v padesátých létech přijel rodič z okresního města a přivezl šunku, byla to voňavá, velmi tence nakrájená balada s tučným okolo. Chuť nepopsatelná. Nebyla to ale zásluha bolševika, na jatkách a v řeznictví pořád ještě fungovali machři, které vycvičila kapitalistická první republika. A ti byli na své řemeslo hrdí a drželi laťku. Ta se potom postupně snižovala, tak jak se s iniciativou pracujících zvyšovala i produktivita práce. Ke konci totality už šunka nebyla tou prvotní baladou, spíše mokré cosi, v salámech se pak vyskytovaly nejasné plivací kousky všeho možného, ale pořád bylo jasné, že jde o výrobek z masa. Kapitalista pak připomenul národu, že v jeho lisované šunce ani maso není úplně nezbytné, stejně jako se pařížský salát nevozí z Francie.

Maso: hovězí nekupuji, protože ty vystavené kousky jsou olezlé, slizké, jako kdyby je oblézal starosta Novotný. Při té ceně jim to samozřejmě leží na pultech. Kupuji tedy – s ohledem na svůj pobyt v divočině – zamrazená kuřecí prsa a vepřovou kýtu na řízky. Prsa v poslední době zmizela z nabídky řetězců, asi se tím vyrovnává jejich nadprodukce v Blesku a podobných koninách, kýta je (jak vcelku tak i naporcovaná na řízky ve vaničkách) sázkou do loterie. To maso nesmrdí, ale také nevoní po masu! Na pánvičce či v kastrolu se smrskne o třetinu, podstatné však je, že chutná asi tak, jako kdybyste do trojobalu omylem zabalili vložku do bot. Naprosto bez jakékoliv chuti, resp. mají chuť, jako kdybyste kousali mrtvýho do nosu. A tenhle popsaný stav se vyskytuje přibližně u tří ze čtyř nákupů. Co s tím ti hajzlové dělají, v čem to máčí a louhujou, to vědí jenom oni.

Když ještě byl naživu můj poslední kocour, samozřejmě jsem se ním o potravu i lože dělil. Bylo to úžasně hodné a chytré zvířátko a měl i své mimořádně nápadité komunikační prostředky. Pro měšťáky v řadách čtenářů připomenu, že kočky vykonávají toaletu následujícím způsobem: prackou vyhrabou jamku, jako kdyby chtěly hrát kuličky. Do té pak uvelebí pozadí, chvilka soustředění. pak se otočí a nosem zkontrolují, zda jim někdo něco zezadu nepodstrčil, a dílo pak packou ze všech stran nesmírně pečlivě zahrabou.

Když jsem vepřové kousky předložil kocourovi do jeho talíře, čuchl k tomu, ucukl, a pak začal celou misku ze všech stran zahrabávat – a nevadilo mu, že podlaha je z keramických dlaždic. A šel si lehnout. Když pak šel ven, na chvíli se u misky s „vepřovým“ zastavil a několika tahy práci dokončil.

Zdálo se mi, jako kdyby si při hrabání něco mumlal. Sklonil jsem se a přiblížil hlavu k té jeho. Brblal si toto: „Kurvy zasraný kapitalistický…!“

Byl to dost velký sprosťák, jako jeho pán.

Ovšem – politicky mu to myslelo!

 

P.S.

Výsledek utkání kapouši vs. komouši v disciplíně maso a uzeniny odhaduji na 4 : 2 pro komunisty.

(pokračování)

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

27 thoughts on “Komparativní analýza buřtů komoušských a kapoušských

  1. Nu, Tarasi, nakupovat uvedené produkty v řetězcích je skutečně sázka do loterie, kde jak známo je naděje na výhru vskutku nevelká.

    Ale neklesejte na mysli. Pro nákup masa a uzenin si musíte najít svého vlastního dodavatele. Když zmiňujete náš krajský statutární městys, pak vězte, že například uzené a klobásy a paštiky od pana Plzáka (a jeho ženy, abych byl genderově vyvážený) z Dřevěné ulice jsou pohádkou ve správně umaštěné podobě a jistě by uspokojily Vás i Vašeho kocoura (přej mu pánbů věčnou slávu).

    Špekáčky, tlačenku, párky zase nakupuji na farmářských trzích od pana Dvořáka (a jeho ženy, abych byl genderově ještě vyváženější), ten sem jezdí odněkud z Poběžovic či odkud a garantuji, že jeho špekáčky by se Vám nad táborákem neroztekly a baloňáček by Vám postříkaly jako ty za časů Vašeho mládí. Nakládám je jako utopence a celá rodina vždy napjatě očekává, když už se „uleží“. O tlačence lépe nepsat, abych si neposlintal klávesnici.

    Na trhy, které jsou každou sobotu přímo na našem centrálním náměstí Republiky (k tomu přece bylo náměstí vždycky určeno) a kam to má „za rohem“, jezdí i zelináři, další řezníci, rybáři, pekaři, sýraři, zvěřináři a od letošního jara třeba i houbaři atd.

    Tyhle „domácké“ produkty mají dvě nevýhody (pokud to tedy jsou nevýhody, což je věcí názoru, mě to tak moc nevadí) – jednak nejsou k mání kdykoliv si vzpomenete a každý den, a také jsou samozřejmě dražší, než zboží v řetězcích.

    Maso nakupuji v Makru a musím konstatovat, že je tam skutečně dobře obstarané/ošetřené, podobně jako ryby. Samozřejmě je to ale zboží z velkochovů, ne z domácího chlívku, čímž je poznamenané, to se nedá nic dělat. Ale kvalitní je, to zase ano, a výhodou je tam rozumná cena.

    Když k tomu přidám třeba „italskou“ prodejnu Midaro paní Trnkové (tady budu genderově nevyvážený, protože její muž je ajťák) a „svoji“ vinotéku Merlot d´Or, dá se v našem městysi nakoupit opravdu kvalitně.

    Takže sumasumárum – nespoléhat na řetězce a hledat lepšího dodavatele, myslím si.

  2. Minulý týden jsem v chrámu konzumu zakoupil Frankfurtské párky. Baleny ve vaničce. Při výběru jsem dbal na to, aby v malé elipse bylo označení CZ, „důkaz“ že jde o tuzemský produkt.
    Po odtržení fólie kuchyní zavanul charakteristický odér SAVA, tedy chlornanu.
    Produkt, označený jako párky promptně odcestoval do popelnice.

  3. Souhlas s Hudcem. To, co popisuje, se dá praktikovat i v městysech menších než ten jeho. Nebrat, kde co leží v regálu, ale jít za kvalitou.
    Na řízky zkuste krkovičku, Tarasi. Koupit u pultu celý flák a nakrájet doma, zbytek do mražáku. Anebo si nechat ukrojit plátky už tam. Že jsou jedlé, potvrdila synova potvora baskervillská, když nám minulou neděli v nestřežené chvilce sežrala řízky právě obalené, na pánev chystané. Pravda, jeden oslintaný kousek nechal ten tvor na zemi, když viděl můj pomstychtivý výraz.

    • Problém je v tom je že to krajově – někde lepší, někde mizerné a taky čím menší osada tím míň možností, či nutnost jezdit kdoví kam. A ne všichni malí jsou stejně kvalitní.

      • Jasně, souhlas. Je to případ od případu. Navíc je třeba být ostražitý. Malý výrobce na trhu nasadí třeba laťku vysoko a když získá dobrou pověst, začne šidit. To se stává.
        K Sealovi níže také souhlas. U nás to sice organizuje soukromá agentura, ale v těsné spolupráci s radnicí a trhy jsou přímo před ní.

      • No, když už se z dědiny jede do města, přijde návštěva řezníka a supermarketu nastejno.
        Naše náměstí vlastně funguje jako obří market, když o tom tak uvažuju. Dvě řeznictví, tři zeleniny, tři pekaři, dvě lékárny, cukrárny a kavárny ani nespočítám, ve všech jsem určitě nebyla. K tomu tři hodináři, dvě květinářství, dvoje domácí potřeby, dvoje sportovní potřeby, krámků s botami a kabelkami asi pět, čtvero kadeřnictví, hadry a prádlo taky nebudu ani počítat, hračky, drogerie dvě, železářství taky dvoje…hospody momentálně tři, ale šest dalších najdu do sta metrů.
        Sestřenice z Prahy, co u mne vždycky v létě bývá na dovolené, si na nákupy na našem náměstí vyhradí aspoň dva půldny

        • Jednoho řezníka jsem vynechala, ani vlastně nevím proč. Když potřebuju, aby mi objednal hovězí oháňku na vývar, tak tam zajdu. A to není moc často.

        • A taky nevím, proč jsem vynechala knihkupectví. Jsou dvě, jakož i papírnictví. A pak solitéry jako výtvarné potřeby, hudební nástroje a barvy laky. Trafika kupodivu taky jen jedna.

        • Vy ale musíte mít velké náměstí…. U nás jen banky, hospody/kavárny a hotely. Jó, pardon – jedna sámoška, jedna zelenina (upadající) a dvě drogerie.
          Jen na okraj – oháňka v Makru kdykoliv od rána do večera. Restauratéři ji moc nekupují, protože je drahá, ale oba asi víme, že nad vývar z ní žádný není.

          • Velké náměstí, to jo, to my máme. A příjemné.
            Pán, kterému město v době renesance patřilo, dal pokyn, aby se tu vystavěly podsíně / jinde zvané podloubí/, prý aby „lidi chodili v suše“.
            To bylo opatření, které se dodnes cení.

  4. Maso jedině u řezníka, protože když chci ušetřit čas nákupem v marketu, tak mám potom při vaření hodně těžký problém s napíchanou vodou. Párky šly u místních řezníků v posledních letech taky kvalitou dolů, což si vysvětluji dnešní technologií výroby. Pořád se ale ještě vyplatí u nich kupovat tlačenky a některé klobásy. Občas zajdu i na trh, ale prakticky jenom kvůli sýrům. V tom ostatním u nás prakticky žádný velký rozdíl nevidím, ale když už jsem tam, tak si koupím i nějakou běžnou zeleninu na pár dní dopředu. Mohl bych sice rituálně objíždět hypermarkety s nejlepší nabídkou nápojů, specializované kvelby a větší trhy, ale důležitá je pro mě i ekonomie času. Navíc trhům, které provozuje nějaký nájemce, nikoli přímo radnice, moc nedůvěřuji. Stačí, abych se podíval na to, kolik se platí za pronájem místa, a hned je mi jasné, kde spíš narazím na malé pěstitele, a kde už naopak na menší firmy s víceméně běžnými zemědělskými provozy. To druhé mě vedlo k tomu, že si už domů ani nenechávám posílat tzv. farmářské bedýnky. Hodně se tenhle prodej v poslední době profesionalizoval, takže i kvalita dodaného šla dolů.

  5. Čekala jsem, že s tím někdo přijde – prostě se musí hledat, kde co koupit, musí se vynaložit námaha na SHÁNĚNÍ potravin, jaké chceme. A v tomhle je to stejné jako za socíku, v tom ponižujícím pídění se, kde co sehnat, kam až pro to muset dojet. Prostě otrava. Tohle mě nebavilo tehdy, nebaví mě to ani dnes.

    • To je TA RADKA? Jsem ji musel pustit na plac, aby ti trochu prohnala faldy, moc si lebedíš ve vitttově konejšivé náruči.

          • I kdepak. Jana ale dojíždí sedmý gumy, a asi proto už zapomíná. A bláboly o tom, jak sháněla něco za komoušů…. Prominentní rodinka, která, jak sama dříve psala, neměla nouzi o banány, mandarinky, ani hajzlpapír. Já osobně dnes nic nesháním, jen mám prostě možnost výběru. Za komoušů jsem neměla. Mám štěstí, že mám hodně obchodů v blízkém okolí, takže špekáčky, z kterých kape nad ohněm opravdový tuk, koupím bez problémů. A mají dokonce 92 procent masa. Šunku, paštiky, apod. si dělám sama. Z kvalitního masa, které za komoušů bylo jen pro ty prominenty. K Janě to není nenávist, z mé strany jen pohrdání, hlavně pro její razantní změny názorů a zabedněnost. I když jak říká její idol, jen blbec nemění názory:-)

  6. Je to trochu složitější než se na první pohled zdá. Tady je pohraničí, Sudety, poválečné náplavy bigotních, nábožensky založených a primitivních lidí z Rumunska, Haliče, východniari, neúspěšní podruhové z centrálních Čech, zlatokopové, a to zanechalo na IQ na jedné straně a na neodůvodněných, ničím nepodložených ambicích a agresivitě nositelů těchto genů na straně druhé dost výrazné stopy. Proto tady normalizace probíhala mnohem bolestněji než v Praze, proto tady chybí řemeslnická tradice, vypadá to tak, že nejchytřejší jsou tady Vietnamci. Takže intelektuální elita na radnici naší metropole vymyslela jednoduchý plán, jak naplnit městskou kasu. Místo výstavby parkovišťě poblíž centra (místa spoustu) vymyslela jednak parkovací automaty s mastnou sazbou, jednak po vzoru Prahy parkovací zóny. Výsledkem je to, že obchody v centru jednak ubývají a na periferii pak většinou živoří, jednak ty zbylé jsou pro lidi mého typu, kteří už toho mnoho neuběhnou a nechce se jim vláčet s nákupy kilometr, nedostupné. A v centru je jediný soukromý řezník, ostatní jsou pobočky řeznických řetězců, sídlící hned vedle těch nadnárodních, a ty mají zboží ve stejné kvalitě, jako ty kauflandské. To samé pekaři, pro chleba k soukromému pekaři bych musel jet patnáct kilometrů. Žádné trhy, žádní živnostníci, kteří by ctili tradici a kvalitu. Jsem samoživitel a tedy jsem to vyřešil redukcí jídelníčku, uzeniny vyškrtnuty, je to zdravé, místo masa více zeleniny, ale s tím ostatním se musí člověk nějak vyrovnat, vykličkovat a obejít kapitalistickou hydru. Před „revolucí“ tady byla jatka s výrobou uzenin, pivovar, malé pekárny s kvalitními výrobky zlikvidoval bolševik v závěru své existence centrální velkovýrobou v pekařské fabrice. V buřtech to ale kapík s bolševiky prohrál.

    • A to nevíte dne ani hodiny, kdy po ujetí těch patnácti kilometrů natrefíte na „modrou zónu“. Pokud mohu přispět zkušenostmi z Prahy, tak modrý mor má tendenci se agresivně šířit. (A dorážet právě ty menší soukromé řezníky, pekaře, cukráře i prodejce, kteří nemají kus vlastního pozemku, kde by mohli zařídit parkoviště pro zákazníky.)

      • Je zřejmé, že asi nežijete v centru města jako „rezident“. To byste se na „modré zóny“ nejspíš díval opačně, jako já.
        Od té doby, co je u nás zavedli, mám alespoň nějakou šanci zaparkovat ve vzdálenosti alespoň do sta metrů, od bytu. Takže pro rezidenty jsou jednoznačným přínosem, myslím si.
        O omezení zásobování…. to jsou jen kydy. Všude jsou vyhrazena místa pro „zásobování“ a i v modré zóně je možno zaparkovat bez omezení v době 06:00 – 08:00. No jo, to by si ale holt zásobovači museli přivstat.

        • pane Hudec,
          od roku 1992 se živím zásobováním,nyní už rekreačně.

          ale v dobách největšího zápřahu jsem musel každý den 20-30x vyhledat parkování a najet u toho 300km,zabralo mi to 14hodin.

          oh ale kritizuje to že nemají kde parkovat zákazníci.
          a to je fakt problém,i vy jste zákazník s autem a snad uznáte,že maloobchod ve středu města nepřežije jen ze zákazníků kteří bydlí v okolí a dojdou si tam pěšky.

          • To máte pravdu, nepřežije.

            Problém je v tom, že centra měst mají většinou historický charakter a nebyla „konstruována“ pro automobilový provoz současné intenzity. A stálí obyvatelé v nich jsou vlastně už jen obtížným hmyzem, komplikujícím turistický průmysl. Praha je tu děsivým předvojem celého tohoto snažení, u nás to jen začíná.

            Jak to vyřešit, to já nevím, ale je asi celkem přirozené, že hájím vlastní zájem. Kdo jiný by to měl dělat?

            V našem krajském městysi je to nastartováno tak, že parkování bude stále dražší a dražší, aby lidé využívali raději veřejnou dopravu, která je u nás naprosto luxusní, a do centra autem jezdili jen v případě opravdového nezbytí. Jestli to zabere je otázka, jen takové opatření asi stačit nebude.

            Ostatně dnes jsem někde četl článek, že současná „trestná výprava“ proti automobilům (především ze strany Bruselu) a naprosto nekritické prosazování elektromobilů je součástí trendu, jak automobily vyřadit ze života běžného občana. Tím mj. omezit cestování (jako za socialismu) a tak dosáhnout změny občana v poněkud poddajnějšího tvora, kterého cestování moc rozptyluje. Že elektromobily budou dražší a nebude pro ně dost elektřiny? To nevadí – však také nebudou pro každého. Cestování jen organizovaně a jen někam a jen pro někoho…. jako to bývalo. Ne třeba zajet si do Chemnitz mrknout, jak je to tam doopravdy (což je vyhrocený příklad, ale proč ne?).

            A budeme mít po starostech s parkováním….

            • Taky jde o to že je spousta jízd autem naprosto zbytečných. Patřím mezi ty co auto nikdy neměli – dřív stačila veřejná doprava a dneska vlastně taky, navíc to pokaždé vyšlo levněji, při dnešní ceně pro důchodce ani nemluvě a pokud jde o skutečnou nutnost angažuji rodinu.
              Pokud se veřejná doprava jen nepatrně vylepší, myslím počtem spojů, tak úbytek aut nepřinese zase takové omezení.

            • tak jistě,trochu chápu že hájíte vlastní zájem.
              když jsem bydlel v činžáku,a to nebyl střed města,tak jsem měl také problém zaparkovat,ale smířil jsem se i s tím,zaparkoval jsem i 500m od bydliště.

              naštěstí bydlím na malém městě,kam tyto zónové zrůdnosti nedorazily a při místních volbách dávám veliký pozor na to abych se nepřehmátl.

              protože zónou to začíná,omezovaním vjezdu starších aut to pokračuje,následně se přidá silniční daň i pro občany a skončit to může daní za registraci nově zakoupených aut(jako v Dánsku),no a můžeme všichni přesedlat na bicykl.

              a jak možná uznáte,na nákup do Tesca,Makra atd.,třeba na druhý konec města,s bicyklem by to pro spotřebitele nebyla žádná hitparáda.

        • Jak zmínil čtenář, o zásobování jsem nenapsal ani písmenko.
          Jak asi víte, Praha má svá specifika: každá městská část si jede po svém, (virtuální) „parkovací karta“ platí pouze na území městské části, která ji vydala, všude jinde v Praze jste jen další vetřelec na zkasírování. Řemeslníci i jejich zákazníci píší desítky děkovných dopisů. 🙂
          https://www.skrblik.cz/cestovani/cestovani-autem/parkovani-v-praze-kde-parkovat-zdarma-modra-a-oranzova-zona-pr-parkoviste/
          Donedávna platily i v každé městské části jiná pravidla pro používání zón, ovšem po sjednocení zase rezidenti nemají „svá“ parkovací místa tak úplně jistá.
          http://auto.tn.nova.cz/clanek/novinky/parkovani-v-praze-na-tuhle-znacku-si-dejte-pozor.html
          Zlé jazyky tvrdí, že za tím (a také za oblíbeným „zklidňováním dopravy“, vytvářejícím pravidelné zácpy a kolony i v těch místech a časech, kde nikdy nebyly) jsou extrémisti ze sdružení Auto Mat, kteří se pokoušejí dát všem těm hnusným motoristům v Praze definitivně mat a na magistrátním odboru dopravy jsou jako doma. 🙂

          • oh,
            když jsem byl před šesti lety v Praze a poprvé viděl ty zóny tak jsem vůbec netušil která bije a kdybych neměl místního známého,který mi v rychlosti poradil kde můžu a kde nesmím zastavit tak bych tam asi způsobil dopravní kolaps,jak jsem z toho byl na větvi.

            a jak to tak čtu tak před šesti lety to byl ještě ráj.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s