Večeře ve velké večerní toaletě a smokingu

Dnes ukončíme (jistěže přízemní) srovnávací žranice v obou našich oblíbených režimech. Pokud vám to připadá nadměrně nízké a nehodné mého pera, zkuste si tři dny nejíst. Nepochybně pak změníte názor.

V osmdesátých letech jsem měl jednu stavbu v masokombinátu. Jako pozornost ke kontrolnímu dni připravil investor vždy pohoštění. Na talíři se rozprostírala většinou játrová paštika a šunkový salám, žádný uherák. Rohlík nebo chleba však byl v tomhle podniku úzký profil. Nevěřili byste, jak úžasně lahodné byly obě uzeniny. Ptali jsme se provozního, jestli je to nějaká extra speciál výroba pro prominenty. Nebyla. Byly to běžné uzeniny, jenom čerstvé, které se v běžně známou nicmoc potravinu proměnily poté, co s nimi řezníci v obchodě (základ to naší dnešní podnikatelské třídy) zacházeli jako s uhlím. Tedy to sulcovali tak dlouho, dokud to neprodali. Současní řezníci si z nich vzali příklad a tak se dnešní nižší kvalita snoubí navíc se zamřelým charakterem uzeniny.

Čerstvost platí i pro zeleninu. Vracel jsem se odpoledne z práce a ve státním obchodu s ovocem a zeleninou bylo už vybrakováno. Osamělého vedoucího prodejny (dalšího budoucího podnikatele) jsem se zeptal, jestli zbylý salát je jakžtakž poživatelný. Ten dobrý muž měl zřejmě záchvat pravdomluvnosti a pravil, jistě, daly by se s ním dobře čistit okna.

Nutno uznat, že v tomhle zeleném oboru co do sortimentu i kvality vítězí kapík zcela přesvědčivě. Dovozům za devizy se socík vyhýbal jak čert kříži. Takže sice byla k dostání jablka za čtyři káčé kilo, výborné bulharské hroznové víno také za čtyři, kořenová za pakatel, ale jenom sezónně, nikoliv celoročně jako dnes. Ovšem i současnost má svá špecifiká: banány za devatenáct a jablka za čtyřicet, lískové oříšky ve skořápce za 350 kilo, to jsou divné věci. Ale vítěz je jasný.

Hotová jídla: teď zrovna jsem si koupil moravského vrabce a svíčkovou ve vaničce k ohřátí v mikrovlnce, po osmdesáti káčé za kus. Neuvěřitelná drzost. Výrobce JOSPO z Holešova patrně při výrobě zaměstnává ukrajinské zedníky, kteří se nechytili na stavbách. Kuchaři tohle určitě nevařili. Maso nemělo s vrabcem nic společného a bylo ho pět deka. Zelí nechutné, bramborové knedlíky bez chuti a tuhé, vejce nezahlédly ani letmo. Svíčková připomínala UHU, univerzální hnědou omáčku, a ta zase neviděla smetanu. Vrcholem bylo maso, tvrdé, nerozkousatelné, prorostlé šlachami. Mělo tvar trojbokého jehlanu, takže kdyby byl po ruce jednatel společnosti, nacpal bych mu masíčko tam, základnou napřed, aby si užil jako já. Ze stejného oboru hotových jídel bolševické mražené plněné papriky s rajčatovou omáčkou, táta se po nich mohl utlouct.

Konzervy: totální výhra totality. Pamětníci možná vzpomínají na čínské vepřové ve vlastní šťávě v červenobílé konzervě. Maso růžovočervené, vlákna, okolo sádlo. Výborné. Ta dnešní konzerva fintí, sází na vnější podobu, ale uvnitř je smrdutý lisovaný hnus, z něhož se ještě větší smrady vyvalí při ohřívání na pánvičce. Skutečně životu nebezpečná prasečina. Se slzou v oku vzpomínám na komunistické hovězí na divoko, husí prsíčka ve vlastní šťávě nebo na lečo s klobásou a vejci. To poslední bylo výborné i studené, s jistými exhalačními následky. Dnešní stejně pojmenované paskvily nemají s jídlem nic společného. Jediný možný závěr: kapitalistické konzervy s hotovými jídly nekupovat!

Obvyklá dětská věta: „Mamí, já mám hlad!“ Maminka mě odrážela s genocidním „Tak ho hlaď a říkej mu můj malej!“ Pak se ale slitovala a namazala mi krajíc chleba s máslem a medem. Normální dort, díky kvalitě a chuti všech tří složek. Dnešní děti se například už vůbec nedozvědí, jak vlastně chutná mléko nebo jogurt. Ty dnešní umělohmotné náhražky jim to neřeknou. Nebo obyčejná voda ze studny.

A pak byly speciality, které se dnes už vůbec nezažijí. Stejně jako dnes na Putina jsem měl přes jednoho příbuzného spojení s KGB. No, s KGB to zrovna nebylo, ale s Velkou zemí ano. A díky téhle družbě jsem dostával červený a černý kaviár, pravidelně. Mazal jsem to na veku nebo dokonce na chleba, já primitiv, bez většího respektu. Dnes pět deka patnáct stovek.

Spojení s KGB nebylo nutné pro další kulinářské orgie. Se ženou jsme dvakrát do měsíce kupovali krabí konzervu, Chatku. Stála deset korun, brali jsme dvě nebo tři, k tomu třicet deka výborné tatarské omáčky z domu potravin, dvě veky, ty konzervy se vyklopily, nálev vylil, papírový obal zahodil, a pak jsme to bílé krabí masíčko cupovali nadrobno do velké misky, mělo v sobě takové jakoby umělohmotné proužky. Na to tatarka, zamíchat a na chlebíčky. Náramná žranice, jak to píšu, mám sliny v hubě.

Dnes by tahle večeře přišla na tři tisíce. Kdybychom to tušili, tak si na tenhle svátek oblékla žena velkou večerní a já smoking. Tedy – kdybychom je měli.

A je to zase debakl, utkání komouši vs. kapouši skončilo 6 : 1.

Ještě si někdo zkusí zacinkat klíči, a má pazouru pryč!

Reklamy
Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

25 thoughts on “Večeře ve velké večerní toaletě a smokingu

  1. Tentokrát je to vskutku hořké, žluč z toho až kape.

    Změnily se poměry a tudíž je třeba změnit i nákupní zvyklosti. Například konzervu jsem někde v nákupním řetězci nekoupil ani nepamatuji, a tudíž jsem podobných zážitků ušetřen. S „hotovými jídly“ jakbysmet.

    Dál bych se musel opakovat z diskuse pod předcházejícím článkem, leč přesto něco dodám.

    Kaviár? No jo, Kaspické moře je vylovené/vysušené, to už lepší nebude.

    Čínské konzervy? Čína se změnila…. když jsem tam byl prvně v roce 1994… a dnes…. Pokrok nezastavíš a nevzdělaných zemědělců, pracujících za hrst rýže, je tam čím dál méně (ale pořád ještě jsou, to je fakt).

    Jogurty? Kupte si, Tarasi, ten od Madety ve skle, a pochutnáte si jako za stara.

    Ceny se hnuly? Platy taky.

    Tarasi, každá doba přináší něco špatného a něco dobrého. Je třeba si vybrat. Třeba jen to základní – chleba. Kdysi jsme ho kupovali na skoro každý víkend cestou na rodnou chaloupku v Horažďovicích, kam ho vozili ze Sušice. Byl vynikající, ale jinde k dostání nebyl a nad masovou produkcí této potraviny bych tenkrát rozhodně nijak nejásal. Teď ho kupuji v našem statutárním městysi přímo zde v centru, cca sto metrů od trvalého bydliště, v pekařství Jílek v Jungmance – je naprosto skvělý a bezchybný a vydrží dobře jedlý tak čtyři dny (tedy, pokud ho dřív nesníme).

    Navíc jsme poznali i potraviny, o jejichž existenci jsme (většinou) neměli před rokem devadesát ani tušení, či je znali jen z románů. Třeba ústřice (pro naboby) nebo jen obyčejné mušle slávky (za celkem pár šupů pro většinovou populaci). Či mi synek před pár dny přivezl z Madridu španělskou klobásu fuet. Nebo víno z Bordeaux, to si zde ani netroufnu popisovat, abych nebyl exkomunikován, nicméně v porovnání s řadou těch moravských splašků je to prostě jiný nápoj.

    Fakt to ani v jídle není černobílé, a nikdy nebylo.

    P.S.: Cinkání klíči? No, dokud cinkali studenti a komedianti, byla to ještě sranda. Jak se přidali ti, co „nebyli děti“ z ČKD, bylo rozhodnuto. Zacinkali, tak to maj, ne? Já je tam cinkat neposílal a Vy, Tarasi, nejspíš taky ne. Někdo holt ty ústřice (s notnou nadsázkou, prosím), oni salám z drůbežího separátu. Revoluce obvykle požírá své děti a ty děti holt někdy potom sajrajt. Bylo to někdy jinak?

    • Rozdíl v náhledu je způsobem dislokací mojí a vaší a tedy úhlem pohledu. Vy sedíte v centru městyse P., já v Prdelákově, kde mám pár sousedů s podágrou a demencí, jinak NIC. Navíc jsem samoživitel, takže odkázán buďto na vaření od rána do večera, nebo na šizení břicha hotovými jídly nebo kramfalcem s něčím, okresní metropole pak také nic moc a dostupná jednou za čtrnáct dní. Častějš bych to psychicky neunes. A pak na člověka dopadne tvrdá kapitalistická pěst s plnou parádou.

      Já tohle srovnání udělám ještě párkrát, ale mám tušení, že to pro tzv. Otttonormalverbrauchera (normálního spotřebitele podle Ottova katalogu) nedopadne dobře. A z jeho perspektivy je nutné věci posuzovat, nikoliv z pohledu desetiprocentní špičky. Režim má odpovědnost za občana, dnes i (díky svobodným volbám) také občan za režim, oba prvky selhávají. Pak se v jakémkoliv lidovém hlasování např. na Parlamentních listech dochází k oněm výsledkům 10 : 90 proti a pro Zemana s Jarkem nebo 90 : 10 proti a pro pražskou kavárnu. Je to velká chyba a nemělo to dospět až sem. Jedno důležité pravidlo pak říká, že láska prochází žaludkem a tady se to projevilo. Tržní prostředí v globálním měřítku a v soutěži o zákazníka hlavně cenou vede k tomu, že je k mání pro desetiprocentní elitu kvalita, pro obyč. člověka sajrajt, jak správně podotýkáte. Pak se ale volby pražské kavárně vyhrávají těžko, a ani oblbení Babišem nebude trvat věčně, to by si politici měli uvědomit.

      • Tarasi, ve tvých podmínkách to chce objemný mrazák a Pomalý hrnec. Pak můžeš jezdit nakupovat jednou za měsíc a vaření ze základních surovin ti denně nezabere víc než hodinu. Předpokládám že bydlíš ve svém domečku a okolo něj se najde i místo na nějaké ty zeleninové záhonky, kterým můžeš věnovat ten ušetřený čas pro praktické využití i pro radost. Budeš tak jíst zdravě i chutně.
        Ve srovnání se čtyřčlennou rodinou s podprůměrným příjmem a městskými náklady zahrnujícími nájem si budeš žít jako král.

        • Jistě, Kamile, já si žiju jako král, ale chtěl bych si žít jako císař. Lednice mám dvě velký. obě s mrazáky a přes zimu jedou nonstop. Problém je zelený krmení, sice mám v mrazáku i zeleninu, ale ono to není ono. Kdybych ten domácí repertoár mohl doplnit kvalitními hotovými jídly v konzervě, tak by mi to dost pomohlo. Jenže z konzerv lze konzumovat jenom rybí filety a výjimečně šunku, ale ani ta nedosahuje kvalit té tuzexové pražské. Jinak asi máš poněkud zkreslené představy o časové náročnosti vaření, jestli to nebude tím, že u plotny postává mamina. Takový běžný jídelníček, polévka plus vepřoknedlozelo s bramborovým knedlíkem zabere odpoledne, šest hodin v hajzlu a hromada nádobího. Je ale fakt, že toho v zájmu racionalizace stravování navařím na dva a půl dne.

          • „…polévka plus vepřoknedlozelo s bramborovým knedlíkem zabere odpoledne, šest hodin v hajzlu a hromada nádobího…
            Inu, Tarasi, pokud tvé vaření výše zmíněného oběda, vypadá tak jak popisuješ, musím jen suše konstatovat že vařit neumíš. To ti říkám jako člověk který už léta vaří pro rodinu pravidelně každý víkend a občas i v týdnu. Je ale pravda že knedlíky je to jediné co kupujeme hotové a v mrazáku se skladují v pohodě aniž by po rozmrazení došly nějaké újmy. Nejsou tak nadýchané jako domácí ale za ten ušetřený čas to stojí. A vzhledem k tomu že jsem doma jediný kdo myje nádobí (ostatní mají nějakou alergii na čistící prostředky) tak jsem se naučil zacházet s ním tak abych velké následné hromady neměl. Z konzerv kupujeme jen sardinky a rajský protlak. Holt si i to vaření musí člověk umět správně rozvrhnout tak aby to byl spíše relax než práce. 🙂

            • Ahá, knedlíky kupuju a pak to mám coby dup a relaxuju. Bramborové knedlíky dělám z více než dvou kil brambor a padnou tam dvě vejce. Výsledek – skvost, kterému nemůže ani v nejmenším konkurovat kupovaný (a už vůbec ne z prášku zprzněný) knedlík. Maminka říkávala, že u žrádla se musí stát, a já to jako odkaz předků respektuju. Jenom ty knedlíky zaberou přes dvě hodiny práce, včetně vaření, zelí z celé hlávky hodinu a půl a maso taky tak. Musí se kolem toho běhat, jináč by člověk byl jako moje tchýně, která vrazila neumytou zamřelou flaksu do hrnce, přidala zmrazenou zeleninu a Podravku, podlila vodou a nechala to dvě hodiny osudu. To byl smrad, když se to vyndalo.

  2. Když vídám ty vaničky s „hotovými jídly“, divím se, že se najde zoufalec, který si to koupí.
    Teď už o jednom vím.
    Já sice mívám chuť experimentovat, ale tohle má tak odpudivou vizuální podobu….
    Jinak občasnou ulejvárnu nezavrhuju.
    Tuhle jsem otestovala mražené bramborové knedlíky plněné uzeným masem. Kdybych je upatlala sama, byly by lepší, ale i tyhle, doplněny smaženou cibulkou a špenátem, byly celkem jedlé. I můj zmlsaný polovic je přijal bez protestů.
    Pomalý hrnec je opravdu dobrodiní, Tarasi. Vřele doporučuju. Včera jsem do něj vrhla špičku z vepřového boku a šla od toho. Že hrnec pracuje, poznáte po pár hodinách podle vůně, která se line po baráku. Zeť přišel na večeři, dostal na talíř flák s křenem a byl v sedmém nebi.

    • Já to koupil poprvé v životě (a naposled), právě jako úlevu od domácího vaření. Když jsem si před regálem dělal palcovou kalkulaci, tak mi přišlo, že bych tu jednu porci splácal za čtyřicet korun, podílí se tam stát, tak za padesát, takže když to stojí osmdesát, mělo by to být extra dobrý. Pic kozu do vazu.

      Pomalý hrnec nepotřebuju, podle Kamila jsem já sám pomalý až až.

      • Tarasi, Pomalý hrnec je vylepšenou elektrickou variantou známého Settonova hrnce redukující jeho provozní přípravu na pouhé zastrčení zástrčky do zásuvky a jeho umytí po použití. Jeho přínos spočívá ve dvou vlastnostech:

        1) Teplotu udržuje pod hranicí při jejímž překročení začne šťáva opouštět suroviny.
        2) Je keramický což zajišťuje rovnoměrné rozložení teploty v celém jeho vnitřním prostoru včetně stěn.

        Díky tomu si můžeš, třeba na hluboké pánvi, připravit základ na guláš, následně ho nasypat do předehřátého hrnce, dolít vodu nebo vývar a pak klidně vyrazit někam do města nebo na houby, aniž by bylo třeba do něj hrábnout vařečkou po celou dobu tepelného zpracovávání.

        Samozřejmě jde o dušení takže pokrmy vyžadující kůrčičku je potřeba dokončit v troubě nebo v remosce. Na druhou stranu má tu výhodu, že na rozdíl od klasického Settonova hrnce v něm můžeš připravovat i vývary, tak že je večer zapneš a v klídku jdeš spát. Ráno máš vývar hotový a je super.

          • Jo, odkazy jsou v téhle patformě WP blbě vidět, proto vždycky raději napíšu ZDE.

            No a zase mě nepochválíš, bramborová polévka (cca přes čtyři litry, ale už ani nedělám zasmážku) plus šest středně velkých řízků a bramborový salát z dvou kil brambor, deset vajíček, celá láhev okurek plus další – od půl druhé do půl osmé. Šest hodin jako vyšitých, s dvěma desetiminutovými přestávkami na srovnání churavých zad a jednu sváču. Je mi líto, že ti nemohu podat příznivější zprávu.

              • No právě, mě už toho moc nezbývá, tak si dělám svátky víckrát do roka. Ale teď je zase na měsíc s řízky a salátem, stejně jako s vepřoknedlozelo, šlus.

        • My jsme maso balili do lopuchových listů, bylo to skvělé. Pak jsme taky pekli buchty v rozpůlené kládě a smažili placky na rozpáleném kameni, ale Setonův hrnec byl kulinářský zázrak.
          Je to úžasné zpestření táborového vaření, ale přece jen, když koupím pro rodinu kus masa, radši než kopat na zahradě jámu, otočím knoflíkem u PH.
          Mám vyzkoušené kachní čtvrtky /nakonec stačí na chvilku strčit pod gril/, už jmenovanou vepřovou špičku, senzační hovězí na víně, různé varianty guláše….

  3. Zkuste tohle: https://www.crowdcow.com/
    Treba posilaji i do Sudet. Mohu dosvedcit kvalitu. Japonske WAGYU A5 hovezi je neco jako masove cukrovi a priprava, byt jednoducha, se musi presne ohlidat. A mrazeni se nezda nijak ubrat na kvalite.

  4. Hotovky kupuji na vandry zásadně v Hofru. S našim nejde srovnat. Chuť o 100% lepší a cena cca o 20% nižší než u nás.Kde jsou ty doby, kdy pro nás bylo Rakousko drahý:-(

  5. Tarasi, 60% Čechů žije od výplatě k výplatě a to ne průměrné, ale mediální, takže tak kolem 20.000 čistého. Z toho zaplatí polovinu za bydlení, takže by měli mít právo za zbytek si koupit KVALITNÍ potraviny. Ne snít o nadprůměrném platu a tak se ke kvalitním potravinám dostat, protože z podstaty věci, takový může mít jen menšina. Jenže.
    Dobrý chleba jsem si koupil naposledy za totality v Hostouni u Horšovského Týna. Byl vynikající, protože když se žvýkal, byl v puse stále lepší, jako víno. Skvělé mléčné výrobky jsem naposledy také jedl za totality z Karlovarské mlékárny (trojúhelníčky lázeňského smetanového sýra, jogurt s jahodami, nebo zakysanou 12% smetanu s místními křupavými houskami). Občas jsem si v sedmdesátých letech kupoval i maďarské masové konzervy velikosti energetických nápojů, skvělé.
    Turistický salám naposledy někdy v roce 1965, kdy jsme jej měli zavěšený na verandě a on nejen, že nezplesnivěl, ale krásně ztvrdl a byl chutnější na konci prázdnin, než na jejich začátku.
    Jenom ten hovězí biftek jsem jedl nejlepší v jedné spec. restauraci v Gentu až po velvet revolution.
    Ony totiž ty potraviny byly vyráběny podle ČSN, nebo ON. Nedělám si iluze, že i tehdy se v rámci dosažení plánu nešidilo, ale +/- to bylo stále stejně kvalitní. Teď nejsou ani normy, ani se neplní plán, ale je nutné nosit zisk akcionářům a to co nejvyšší a to je úplně nejhorší hledisko.

    • Nedávno jsem četl vyjádření odborníka, že po zrušení ČSN (byla zrušena sice jenom jejich závaznost, ale jako by se stalo) a oborových norem se kvalita potravin zhroutila. A na hromadě zůstala dodnes. Soukromé podnikání je prostě institucionalizovaná zlodějna. Kapoušové se snaží okrást jeden druhého a když to nejde, tak okrádají i zákazníka. Řekl bych, že české národní povaze je tenhle princip v podstatě blízký, ovšem jenom do té doby, něž hostinu s kebabem odleží na infekčním oddělení.

      • Tak to já jsem včera dělala k obědu rajskou. Klasickou. Silný vývar, masíčko z hovězí kýty nakrájené na tlusté plátky, ponořené do temně červené omáčky zahuštěné perníkem. Vonělo to už včera a vonělo to i dnes.
        Rozleželá byla ještě lepší.
        Musím vám dělat chutě k těm kyselým řečem, dědci.

        • To nejsou řeči kyselé, to jsou řeči realistické, dokumentárně ilustrující skutečný stav.

          Ty řízky jsem nakrájel z téměř dvoukilového kusu pečeně, vypadala moc pěkně, na pohled. A fik – zase bez chuti. Nesmrdělo to, ale kocour by to zase nežral. Co s tím ty kapitalisti dělají, asi to přechovávají v podpaždí.

        • Ale ano, po rajské se můžu utlouct, akorát musí být z rajčat ze zahrady uvařené mojí Tlapkou a nemusí k tomu být ani flákota, stačí dobrý knedlík, nebo dobře uvařená rýže.

    • Ptali se kata Mydláře, jaký byl ten den na Staroměstském náměstí. „Ale šlo to, počasí fajn, hodně lidí a tleskali mi,“ pravil ten uznávaný odborník.

      • Trefné, Tarasi. Dík.
        Zdravím v podvečer a rád bych se jen podepsal pod Vaše postřehy, které se kvality současných potravin týkají. Pokaždé, když jsem v Czechii a jsem nucen nakoupit suroviny na vaření, jímají mě běsi. Naštěstí se to děje jen po dobu dovolené a v poslední době radši zajdeme do hospůdky, než se párat s vařením s nejistým výsledkem. Už asi nemá smysl znovu porovnávat kvalitu potravin před a po plyšáku – kdo to zažil, ví své, kdo ne, jen tak plká či chválí velmi nejistou úroveň dostupných potravin.
        Před pár lety jsem psal kulinářský sloupek do Zvířetníku, rubrika Mlsotník a tak by vám možná nevadilo se dočíst o strastech amatérského kuchtíka, který se snažil uvařit v Dublinu jídlo českému co nejpodobnější, suroviny české nemaje.
        Je to podáno s velkou dávkou nadsázky, ale jako ilustrace tehdejší situace to je, myslím, celkem únosné.

        http://www.dedenik.cz/tag/borek/

        ps – asi je nejlépe začít nejstaršími příspěvky, má to aspoň jakous-takous kontinuitu.
        Whisky je jméno pejska.

    • Tak já jsem uhlobaron a to mne baví, švagr mi ještě řekl, jestli bych nechtěl dělat finančního magnáta. Tak nějak to bylo v tom Cimrmanovi.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s