Protože se k obhájcům přepadení Československa přidal i Brtník, přidám ke své zdejší antisocialistické, revizionistické a kontrarevoluční platformě ještě něco.
Stává se mi, že začnu psát článek s poměrně vyjasněným cílem – a ono z toho vyleze nakonec pojednání o něčem úplně jiném. Podobné je to s osmašedesátým. Protože si komunisti nestačili vyvraždit všechny inteligentní soudruhy, pár jim jich zbylo, tak tihle pochopili, že centrální plánování podle sovětského vzoru je jízda na mrtvé kobyle; že se hodí pro válečné hospodářství nebo pro povznesení Urundi Burundi, ale už vůbec ne pro dohánění Západu v životní úrovni. Proto už od roku 1964 připravovala skupina ekonomů v akademii (Šik) s napojením na vládní komisi a ÚV reformu hospodářského systému, k čemuž komunisty donutila hospodářská krize z let okolo roku 63, kdy dokonce díky oblíbeným disproporcím významně poklesl HDP. Jako za Kalouska. Reforma směřovala k zavedení tržních prvků v jinak socialistickém národním hospodářství, měla částečně osamostatnit státní podniky, tedy lidově řečeno chtěla dělníky a úředníky donutit něco dělat, a na druhé straně odstranit plánovací těžkopádnost, omyly a nesmysly. S reformou politiky se zpočátku vůbec neuvažovalo.
Pak došlo k souběhu příčin: Novotný sral Brežněva, protože Tony si dovolil vyslovit nesouhlas s odvoláním Chruščova, neméně sral Slováky, protože jim urazil Matici slovenskou, navíc na něm viselo podezření z averze na slovenský nacionalismus, do toho se na podzim 67 začali bouřit studenti (strahovské události, byl jsem u toho a házel na esenbáky předměty po ruce) – a toho všeho využila nespokojená a ambiciózní slabá většina v předsednictvu a Novotného sesadila. A dva měsíce se nic nedělo. Éto vaše dělo, znělo stanovisko od vrchnosti
Jenže potom napadlo progresivní a chytřejší část předsednictva (Mlynář, Šimon, Smrkovský atd.), že součástí reformy by mělo být také zapojení společnosti do dění, proto ty mítinky z února a března, čehož se chopili spisovatelé a novináři, u kterých měli stalinisté vroubek z 67., lidé pochopili, že se v poloviční mrtvole začalo něco hýbat, a nejsou to červi, a jízda na tobogánu začala.
Je třeba dodat, že se potvrdila teorie o ekonomické základně a společenské nadstavbě. Není možné dělat progresivní a na schopnosti aktérů náročnou hospodářskou reformu – a reálnou politiku nechat dinosaurům, hlupákům typu Bilaka a Indry. Ve složitém, na kvalitu a výkon nasměrovaném a dynamicky se rozvíjejícím ekonomickém systému neobstojí primitivní společenské zřízení, ekonomika si změnu vynutí, i když to někdy trvá desetiletí (Čína).
V lednu 68 se nedělo vůbec nic, v únoru dva mítinky a pár neškodných, krotkých článků v novinách, a už březnu(!) dostali Dubček a spol. v Drážďanech na schůzce bratrských stran deku, vylágoš, vytěrák, zkrátka po hubě.
Kádár, paměti: „Jako první promluvil soudruh Brežněv. Začal hned situací v Československu a poměrně široce se zmiňoval o různých věcech, o negativních projevech v tisku, rozhlasu i televizi, v nichž nejde o socialistickou demokracii, ale o cosi úplně jiného, mluví se o Masarykovi (Janu Masarykovi – pozn. red.) atd. Vystoupení soudruha Brežněva bylo velmi emotivní, ostré, ale jak se nám zdálo, nebo to byl pouze můj dojem, nebylo pro Čechy a Slováky ponižující, protože tak zněla výchozí teze. Soudruh Brežněv začal své vystoupení tím, že citoval tezi jednoho československého vedoucího představitele, který prohlásil, že Sovětský svaz skutečně ztratil mnoho lidi v bojích za osvobození Československa, ale že i mnozí Češi a Slováci pro to obětovali svůj život. Soudruh Brežněv o tom mluvil velmi dlouho, v jeho vystoupení zazněly i osobní vzpomínky. Je to pochopitelné, protože v onom období byl spojkou mezi silami bojujícími na území Československa a Ludvík Svoboda byl tehdy velitelem. Podstatou jeho vystoupení bylo to, že existují zneklidňující projevy, které vážně ohrožují zachování a rozvoj socialismu v Československu.
Kromě toho se v úvodu svého vystoupení soudruh Brežněv – podle mého názoru správně – zmínil o tom, jak se dostal v prosinci do Československa. Dokazoval, že nic nepředpokládal, že nemohl vědět, zda se o tom Novotný s někým domluvil nebo ne. (Jde o to, že Novotný v prosinci 1967, kdy se jednalo o jeho odvolání z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, pozval do Prahy Brežněva, aniž se o tom dohodl s ostatními členy československého vedení.)
Soudruh Brežněv mluvil s velkým zápalem, ale nebylo to pro Čechy a Slováky urážející. Dosti přitom situaci dramatizoval tvrzením, že není známo, kdo řídí, je třeba jednat, něco podnikat.
Po něm následovalo vystoupení soudruha Gomulky, a poněkud se od předchozího lišilo. Zpočátku mluvil klidně, potom nit projevu ztratil. Nechal se unést a napovídal takové věci, které zřejmě říci nechtěl a čeho možná později i litoval. Hlavni tezí klidné části jeho vystoupení bylo, že „v Praze se kontrarevoluce ocitla na svobodě“. Jinými slovy, hodnotil situaci tak, že tam probíhají kontrarevoluční události a je třeba jednat. Češi a Slováci nemají řízení událostí v rukou a – což ostře zaznělo ve všech projevech – vymkly se jim z kontroly hromadné sdělovací prostředky, ty se dostaly do rukou nepřátelských živlů a vytvořila se nebezpečná, kontrarevoluční situace. Potom jeho vystoupení nabylo na horkokrevnosti a začal říkat věci, které byly urážející a působily urážlivě i osobně. Celé jeho vystoupení vyznělo tak, jakoby před lednem vůbec žádné problémy v Československu neexistovaly. Pohromy začaly v lednu a z vystoupení vyplývalo, že ti, kdo zde sedí, by měli říci, co chtějí. Tak bohužel se dalo jeho vystoupení pochopit. Gomulka k tomu ještě dodal: počkáme Ještě tři měsíce a historie ukáže, kdo se dopustil větší chyby, zda Novotný nebo Dubček…“
Neboli se potvrdila teze z minulého článku: soudruzi se hned od počátku báli (jenom u nás zazněla první slova o demokratizaci), že reforma zatuhlého režimu je připraví o sesle. Tak primitivní je uvažování opičích samců s červenými zadnicemi, kteří se dostanou ke korytům, funkcím, pozicím či ředitelování. Vůbec jim nejde o výsledek jejich konání, o ideje, o prosperitu, veřejné blaho, jenom si brání ten svůj polštářek pod zadkem, vládní vozy a letadla, politickou moc, rozhodování o osudech lidí a možnost šoustat sekretářky a asistentky (Kennedy, Clinton, Nečas). A platí to o všech režimech.
Další vývoj už byl v podstatě více živelný a pochopitelně i emotivní: reformnímu křídlu v KSČ se dostalo široké podpory od společnosti, nefalšované popularity, na kterou nebyli zvyklí, a celonárodní nadšení pro svobodnější svět je nenechalo ustoupit zpátky na pozice zatouchajícího stalinistického systému. Zděšení Ulbrichta, Brežněva a Gomulky z vývoje k větší demokratičnosti a svobodě systému nabylo vrcholu a po varšavské schůzce bez nás bylo rozhodnuto: tři jmenovaní se přece nebudou vystavovat ve svých mocenských pevnostech nějaké kritice od veřejnosti a novinářů, nikdo nebude kreslit jejich karikatury, nebudou přece chodit s kůží na trh ve volbách, tedy ten pokus o demokracii v socialistickém zřízení zatrhneme. (Tady zcela souhlasím s komentářem tresen pod prvním článkem o důvodech zásahu.) Setkání v Čierné a Bratislavě už bylo jenom zástěrkou a příležitostí k předání zvacího dopisu, o intervenci bylo už rozhodnuto. Po pouhých čtyřech měsících vývoje, který základy socialistického zřízení v Československu neohrozil ani v nejmenším, ohrozil však křesla komunistických mocipánů, byrokratů a funkcionářů. Tam je hlavní motiv pro vojenský zásah: zkaženost charakterů a nedostatečná inteligence stalinských pohlavárů.
Brtník: „Taras mne donutil k reagování – svým PS – takže – také s ním nesouhlasím, proč ? Po letech budování kapitalismu jsem došel se skřípěním zubů k názoru, že invaze vlastně byl vlastně dobrý skutek – bez ní bychom si užili o 20 let víc současného marasmu a ještě do větší hloubky, kdy se stav průběžně zhoršuje na rozdíl od zapšklé normalizace kdy byl závan naděje na zlepšení a kromě technického zaostávání ekonomiky se nehospodařilo od pěti k nule, pardon kradlo jen v malým.“
Vzhledem k dlouholeté známosti jsem povinován tě upozornit, Brtníče z brlohu, že vývoj v roce 68 a po roce 89 nemají vůbec nic společného, s výjimkou zavedení velice rozdílné míry a druhu demokracie. V 68. roce nepřipadala do úvahy privatizace a rovněž by nebylo umožněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou drobného podnikání ála DDR) a o finančním kapitálu by nemohla být vůbec řeč. A už vůbec by nebyl umožněn vznik stranám, které jako jediný bod programu mají přesun ještě většího bohatství do kapes bohatých, tedy kapitalistů (ODS, TOP09, starostové). Neboli by nemohl vzniknout tragický současný systém, kdy právě zmíněné okolnosti umožňují to fatální rozevírání se nůžek mezi chudými a bohatými a to se také nejspíš stane, dá-li Pánbůh, hrobařem globálního kapitalismu.
Je pravděpodobné, že by vznikl režim trochu podobný tomu čínskému, trochu proto, že by demokratizace veřejného života byla asi vyšší a kapitalisté jako v čínské varietě by neexistovali. Neboli o marazmu současných rozměrů by v nerušeném vývoji po 68. nemohlo být řeči, nemluvě o tragikomickém rozvratu hospodářství po 89., kdy skupina homosexuálních ekonomů nechala rozkrást výsledky práce tří generací. Oni se umí hlásit o funkce, podbízivě nakrucovat, oblékat podle módy, hovořit cizími jazyky, hrát si na machry, ale jejich skutečné kvality, lidské i profesní, jsou nevalné. Což zcela potvrdila historie devadesátých let.
Podstatné však je, že nechápeš zhoubnou povahu zaostávání technického a hospodářského rozvoje za normalizace a stále se zhoršující pracovní morálku. Pokud mluvíš o tom, že „se nehospodařilo od pěti k nule“, neboli stát nebyl zadlužen, pak nechápeš že tzv. vnitřní zadlužení, jednak v zaostávající infrastruktuře, ale především v technickém a technologickém rozvoji, bylo ohromné. Ten režim představoval zapáchající mršinu, kterou nemohlo zastřít a tím méně navonět třeštění okolo iniciativy pracujících, devětadevadesátiprocentní účasti ve volbách a stejného počtu hlasů pro komunisty, brigád socialistické práce, rekreací ROH či seriálu Žena za pultem. O kruciátách na Prvního máje nemluvě.
Celá ta přetahovaná o osmašedesátý rok vyvrcholila jako vždy nihilistickým komentářem embéčkovým: Tak je Prazske jaro myslenkovym otcem polistopadove privatizace, kdy narod, jeste nezapomenuv zrady elit z 68. roku, uz ani necekal na jejich podepsani kapitulace a rychle se pustil do kolaborace s novou moci, aby na nej take neco zbylo.
Nebyt Prazskeho jara, nemuseli jsme ted mit ani rozkradenou republiku.
Co je moc, to je moc. Napřed Asfalt spojí nespojitelné, invazi v 68. a ruskou pomoc Assadovi v Sýrii, pak Brtník spojil vývoj v šedesátém osmém s vývojem po osmdesátém devátém a korunu tomu nasadilo embéčko s myšlenkovým trojitým Salchowem když Pražské jaro obvinil dokonce až z rozkradení republiky po sametu.
A já se na to už můžu vybodnout, natloukat vám do hlav osvětu. Vy váháte obrátit se ke Kristu a raději jdete po trnité cestě hříchu. Trnitá cesta hříchu je, vy kluci pitomí, cesta boje s neřestmi. Vy jste marnotratní synové, kteří se raději válíte v ajnclíku, než byste se vrátili k Otci. Jen dále a výše upřete svůj zrak do výsosti nebes, i zvítězíte a uhostí se pokoj ve vaší duši, vy uličníci. Já bych si vyprosil, aby si tam vzadu někdo odfrkával. Není kůň a není v maštali, je v chrámu Páně. Na to vás upozorňuji, miláčkové moji. Tak kdepak jsem to přestal. Ja, über den Seelenfrieden, sehr gut. Pamatujte si, vy dobytku jeden, že jste lidi a že se musíte dívat i skrze temný mrak v daleký prostor a vědět, že zde trvá všechno jen do času, však bůh že je navěky. Sehr gut, nicht wahr, meine Herren? Já bych se měl dnem a nocí za vás modlit, aby milosrdný bůh, vy kluci pitomí, vlil svou duši ve vaše studená srdce a svou svatou milostí smyl hříchy vaše, abyste byli jeho navěky a aby vás, vy darebáci, vždycky miloval. To se ale mýlíte. Já vás do toho ráje uvádět nebudu. A nebudu, nic pro vás neudělám, ani mne nenapadne, poněvadž jste nenapravitelní ničemové. Po cestách vašich vás nepovede dobrota Páně, dech lásky boží vás neprovane, poněvadž milému pánubohu ani nenapadne zabývat se s takovými lotry.
Tarasova terasa 