Nahoře špína, dole bída, ale jinak Čechy krásné, Čechy mé…

Když někdo napíše, že Češi jsou pronárod, tak se to nesetká s radostným souhlasem. Jenže: dolních třicet procent jsou nesvéprávní polodebilové, kteří se chovají v oceánu plném žraloků jako malé děti. Ti žraloci zase, představováni kapitalistickou sebrankou a šmejdy lepšolidmi, jsou agresivní, uřvaný dobytek, který vás okrade, aniž by hnul brvou, protože ví, že nebudou potrestáni. Policie má plné ruce práce s dezinformátory. Chcete důkazy? Tady jsou, ke každému případu jeden, přitom čerpáno z jednoho jediného článku (ZDE).

Celý příspěvek

Diskrétní půvab voleb

Ještě třikrát se vyspíme, a bude to tady. Budeme vědět, jestli nás z Hradu bude ochraňovat prezident demokratický nebo prezident fašistický. Jestli komunista řadový nebo předseda základní organizace. Jestli agent Bureš nebo rozvědčík Pávek. Jestli celebrita z agresivního paktu NATO nebo celebrita z neméně agresivního rozkradení státního majetku. Jsou tady i některé styčné body, oba ovládají francouzský jazyk a možná i francouzské milování. Lidi, já se tak těším, je to úplně stejné, jako když jsem byl malý, těšil jsem se na Ježíška a nemohl jsem ty poslední noci před čtyřiadvacátým ani dospat, aby už to tady bylo.

Celý příspěvek

Vepřoknedlo nad LSD, Řezníček nad řezníka

První nadsmyslová příhoda mě přepadla na konci šlofíčku, který jsem celebroval po nedělním obědě a místo drogy zafungovalo vepřoknedlozelo. Spím, a jeden kamarád z daleké minulosti (svým hudebním amatérismem jsme lákali holky, aby obdivovaly naše umění i nasazením vlastních těl) hraje na kytaru prstovým stylem známou swingovku, zcela profesionálně, kvalitně a sofistikovaně, jako Richard Smith ve videu pod minulým článkem. Na konci skladby se dostal na hmatníku vysoko nahoru, až k bedně, kde vydával ultrazvukové akordy, a zakončil sestupným ííí ááá o jeden tón.

Celý příspěvek

Planeta hloupých opic

Je to zcela nepochybné: pokud by dění na planetě řídili rozumní, vyšší mocí prověření diktátoři, v každém státě jeden, tak bychom na tom byli po všech stránkách mnohem (odhaduji, že stokrát) lépe, než jsme na tom dnes. Potíž spočívá v tom, že – ačkoliv se katolíci i islamisté snaží, co to jde – vyšší moc tady prostě chybí.

Celý příspěvek

Třetí do mariáše

Abych doložil, že znechucení nad současnými poměry není jenom mojí úchylkou, tak jsem v minulém článku napsal toto: Kolega Lu Lina u sebe na blogu odůvodnil přestávku v blogování tím, že „… větší marnost jsem od roku 1989 ještě necítil…“ – a nenapsal ani čárku už od května. Jeho blog je (ZDE). No a spletl jsem se, už jsem k němu chodil jenom jednou za čas, protože zírat měsíce na hlášku Já se vrátím není právě vodvaz. Už od konce listopadu chlapec mastí svá Mediální hovínka a rozhodně si to dočtěte.

Celý příspěvek

Výron emocí ve vlastní věci

Před časem dosadil CEO WordPressu na místo projektového manažera do týmu ajťáků svoji neteř, absolventku některé univerzity z břečťanové ligy, a od té doby se dějí věci. Alespoň si to myslím. Původně jednoduchý a srozumitelný adminský systém s možnostmi, které jiné neposkytují (například efektní možnost odstavení trollů typu Fagan nebo Saul) se změnil v chaotickou změť různých nabídek a možností, které vůbec nepotřebujete. Pro autory to nejvíc zasáhlo právě tvorbu nových článků, protože vše jednoduché se změnilo na složité, když se vám do psaní neustále pletou jakési bloky, parodie na odstavce, jejichž význam jsem nepochopil ani po půl roce psaní, tak vám na spáncích naběhnou žíly. Je sice zachována možnost návratu ke „klasickému systému“, ale v podstatě není, protože se do toho pořád serou ty bloky. Takže když chcete oddělit perex od ostatního textu, tak musíte zpět do klasiky, protože nový texťák tuto zásadní fíčuru neposkytuje, ale pak se vám k blokům připojí tabulka s těmi klasickými ikonkami a zakrývá vám text, což už vyvolává předorgasmické stahy. Nebo předporodní. Například Bavora to namíchlo tak, že utekl jinam. Pokud někdo z publikujících ten systém pochopil, prosím o odbornou pomoc.

Celý příspěvek