Bahía de Cochinos

Neustále se mi na mysl vrací otázka, jestli i Kuba měla v šedesátých letech právo na svobodnou volbu aliance ke které chce patřit. Podmínky vzniku nových režimů byly prakticky totožné; jak Castrova tak Porošenkova vláda (prezidentství) byla ustavena pučem proti legitimní vládě, Castro utlačoval vlastníky latifundií a kapitalisty, Porošenko zase Rusy, nechal do nich střílet z těžkých zbraní, tedy páchal válečné zločiny, Castro zase popravoval bez soudu, tedy páchal zločiny obyčejné, a místo zakázaných kasin u kubánského vůdce pralinkář zakázal mluvit rusky. Tedy na vlas podobné děje. Jak to bylo dál?

Kuba se přimkla k táboru socialismu a míru, Ukrajina zahořela láskou k západním libodemokratickým hodnotám, zamilovala se do EU a do NATO a do kapitalistického výrobního způsobu, Kuba si oblíbila Sovětský svaz, NDR a Československo, protože ty mohly poskytnout nejvíc marxistických hodnot, a zavedla výrobní způsoby komunistické, družstva a státní podniky. Výsledkem těchto kvasů bylo na jedné straně jakési rovnostářství, všichni měli vysoko do žlabu, ale něco v něm pořád bylo a jezdí v šedesát let starých auťácích, na druhé straně pak nemnozí měli všechno a rozparcelovali si černozemní zem, většina ale měla suché u nosu a čtyři miliony musely za prací jinam, aby jim rodiny nepomřely hlady.

To byly vnější znaky a teď zpátky k úvodní otázce. Kuba se mohla přimknout k Moskvě, důsledkem ale bylo, že mezi šedestým a šedesátým třetím rokem bylo na Castra organizováno (prokazatelně) osm atentátů s účastí CIA a v jednašedesátém provedena (opět pod vedením zmíněného lidskoprávního spolku) invaze v Zátoce sviní. Na Ukrajině – s výjimkou ruské viditelné podpory vzbouřených provincií – se nedělo celkem nic a pralinky se v ruském závodě vyráběly dál v dobré kvalitě.

Potom nastal dramatický zvrat se stejným výsledkem: svět se kvůli těmhle dvěma celkem zanedbatelným státům ocitl na prahu třetí světové války.

Chruščova a Castra napadlo, že by mohli zlepšit tehdy panující klimatické ochlazování významným způsobem a nainstalovali Američanům pod zadkem vojenskou základnu s raketkami tak připomínající vynikající doutníky, které Kuba produkovala. Možná si mysleli, že Kennedy si splete rakety s doutníkama a hodí se do klidu. Účelu bylo dosaženo, klima se oteplilo až moc a svět byl minuty od svého zničení, to kdyby například ruský kozák, velitel ponorky, zareagoval stejně divoce jako texaský kovbojíček, který mu z fregaty na hladině házel na hlavu podvodní bomby. A odpálil to zboží, co měl na palubě. Tak jsme tady dnes nebyli.

Zelenského zase napadlo, že by momentálně panující oteplování mohl ochladit přistoupením své země k agresivnímu paktu NATO a k pomatené Evropské unii. Že jako tahle pumelice do čenichu ruského medvěda, spojená s vyzbrojením žlutomodré armády jadernou zbraní (kterou copatá Jůlie chtěla před časem hodit na hlavu povstalcům), by mohla způsobit to, že by medvěd zalezl do brlohu a po chvíli nespokojeného mručení usnul. Dokonce si divadelní a televizní umělec (takoví dnes spravují svět nejčastěji) chvilku myslel, že by se méďa mohl i posrat strachem.

Obojí kalkulace byly chybné. Ve chvíli, kdy se jaderným velmocem podstrčí pod zadek vojenské základny s raketami, začnou se chovat jako šílené a pro objektivní posouzení jejich běsnění je nutné zavést jediné kritérium, to, kdo si začal.

Opouštím nevhodný tón a dál zcela věcně: v polovině minulého století nainstalovaly USA své raketové základny v Itálii a v Turecku, teprve poté následovala sovětská odveta na Kubě. Agresorem tedy byly Spojené státy. Jejich směšné lpění na velkopanském chování a neexistující vznešené tváři ilustruje i to, že likvidace jejich základen v obou jmenovaných zemích, jako reciproční krok k likvidaci sovětské základny na Kubě, nebyla zveřejněna.

Počátkem tohoto století, po zradě slibů Rusku (a po jeho nedoceňovaném odstoupení ve válce dobytých území) o tom, že se NATO nebude rozvíjet na východ, následoval pravý opak a NATO se rozlezlo se svými základnami téměř až k ruským hranicím a zásadně tak změnilo strategické postavení Ruska, zásadně zhoršilo jeho bezpečnostní situaci, což odporuje závěrečnému aktu Helsinské konference a zásadě, že bezpečnost v Evropě je nedělitelná, tedy že ohledy zachování bezpečnosti jsou nutné na obou stranách. Agresorem je opět NATO a USA především.

Pod tímto zorným úhlem je tedy nutné hodnotit současnou agresi Moskvy proti Kyjevu jako jedinou možnost ruského vedení, jak si zachovat poslední zbytky svého postavení, protože po vstupu Ukrajiny do NATO a zejména pak po instalaci amerických základen, což je neodvratný následující krok po přistoupení, by si mohlo na příštím jednání s USA akorát tak lehnout na zádíčka a nabídnout imperialistické mocnosti č. 1 své nechráněné bříško k zakousnutí. Jedinou alternativou k současnému postupu Ruska je pro něj rozpoutat jadernou válku ihned, úderem na americké základny ve východní a střední Evropě.

Válečná propaganda, která doprovází invazi, je na napadené straně hysterická, nereálná, někdy až směšná. Což je ostatně setrvalý rys u Ukrajinců již od Majdanu, vzpomeňme na hysterku Savčenko, na ono známé „Ty byl na Majdaně?“ nebo Slava Ukrajině, staré banderovské heslo, jakož i výhrůžky, že si vezmou Krym zpět, že po „osvobození“ vzbouřeneckých republik dojdou až do Moskvy, odpudivé fangličkování, což všechno doprovází neoddělitelně ten fakt, že majdanský puč byl financován USA (viz Nulandové pět miliard dolarů) a v jeho průběhu se prokázaly zločinné metody jeho osnovatelů, když s cílem provokovat stříleli z jimi obsazeného hotelu nejenom na policii, ale jejich odstřelovači zabíjeli i vlastní lidi, pro možnost obvinit ze zločinů vládu.

Stejně tak dnes je za hranou ten jejich „Pérák“, pilot stíhačky, který sestřelil za jediný den šest ruských strojů, přičemž startoval a přistával v obýváku. Pokračuje to ruským útokem na věžák – stanoviště minometů, na reaktory elektrárny, dále ostřelováním již několika skupin novinářů, kteří už byli dokonce i zraněni na území ovládaném Ukrajinci, přičemž pachateli měli být ruští diverzanti. Takový diverzant v týlu nepřítele neví nic lepšího, než začít střílet na novináře, aby na sebe upozornil. Hrdiny se stali obránci Hadího ostrova, kteří poslali ruskou válečnou loď do prdele, pak zahynuli v boji s nenáviděným nepřítelem, byli posmrtně Zelenským vyznamenáni, aby pak reinkarnovali ve frontě na zajateckou menáž.  O tom, jaké morální korupční bahno zavládlo na Ukrajině za současného režimu svědčí i chování ukrajinských pohraničníků a celníků, kteří se nestydí sabotovat práci, vytvářet mnohakilometrové kolony a vybírat úplatky od prchajících. Rusové pak podle propagandy střílejí hlavně na školy, školky a nemocnice, protože tím nejvíce oslabí ukrajinskou armádu. A zcela neodpovědným projevem hysterie jsou výzvy k obyvatelstvu, aby si vyrábělo molotovovy koktejly a proti okupantům je nasadilo. Oni si už vůbec neváží lidských životů?

U Ukrajinců je v současné situaci hysterie do jisté míry pochopitelná, ale neměla by se přenášet do českých médií, ve kterých se to začalo rojit profláknutými obličeji velmi pravděpodobných amerických agentů typu Vondra, Klvaňa, Kolář. Naše objektivní média, která jakoby sídlila v mnoha Bahía de Cochinos, přesně vědí, jaký bude příští krok ruských okupantů: zahájí kobercové bombardování, použijí termobarické bomby a budou nutit prosté Ukrajince ke vstupu do strany. Začalo už i znásilňování Ukrajinek a následovat bude pověstné „davaj časy!“. Tato propaganda má u inteligentních lidí jediný účinek: vyvolává odpor vůči jejím provozovatelům a nezaslouženě pak i vůči prostým lidem, Ukrajincům, kteří jsou – vedle vojáků obou stran – obětí agresivní geopolitiky Západu a ruské odpovědi na ni.

Je nutné neustále opakovat, že ruská invaze není namířena proti Ukrajincům jako proti národu, vždyť obě strany poukazují na bratrská a rodinná pouta, ale proti zcela neodpovědným politickým vůdcům, kteří zejména po roce 2014 (ale i před ním, viz oranžová revoluce) zcela vsadili na protiruskou kartu a připojili se na stranu Západu s tím, že vzali jako přiměřené riziko to, že pomohou účinně překročit ony červené čáry, které ve východní Evropě narýsoval Putin a které Západ ignoroval, pokud se jim rovnou neposmíval. Snaha Zelenského vyvolat hysterickými výstupy v obyvatelstvu paniku a falešný dojem, že se jedná o válku za záchranu národní existence Ukrajinců, viz ty výzvy k účasti civilního obyvatelstva na bojích, rozdávání zbraní mezi ně a výzvy k výrobě zápalných lahví, jsou zcela neodpovědné, trestuhodné, protože vojenský význam nemají žádný, jenom stupňují civilní ztráty. Zelenský připomíná Hitlera, který pro zachování několika minut své existence neváhal obětovat šestnáctileté chlapce z Hitlerjugend a starce z Volkssturmu.

Ruská invaze samozřejmě sleduje ty cíle, které Putin stále opakuje, to jest zničení ukrajinských vojenských zařízení, potrestání neonacistického vedení a příslušníků nacistického Azova, ale na vyšší úrovni bude jejím důsledkem nejen zamezení instalace vojenské infrastruktury USA na Ukrajině, ale naopak vybudování ruských základen místo těch amerických a tím posílení současné mizerné ruské geopolitické a strategické pozice. Místo realistického vyhodnocení poměru sil a reálných kroků k ukončení bojů a zahájení vyjednávání o budoucí podobě ukrajinsko-ruských vztahů se Zelenskij z tohoto postavení vyloučil svou bezohledností, se kterou úplně zbytečně zvyšuje lidské ztráty. Buďto zdrhne, nebo bude zlikvidován.

Nesmyslný odpor a zbytečné lidské ztráty na obou stranách určují budoucí podobu okupované země, protože ta okupace rozhodně nebude dočasná. Nenávist mezi Rusy a Ukrajinci bude – také díky zbytečnému prodlužování konfliktu a nárůstu obětí – tak veliká, že se jí nepodaří překonat ani za desetiletí, a to je také pravděpodobná doba okupace.

Válka má své příčiny a viníky, které se propaganda snaží zamlčovat. Podle mého názoru jsou za válku odpovědné Spojené státy a jejich agresivní politika zatlačování Ruska, která tuto jadernou velmoc skutečně zatlačila až na samý práh ohrožení existence státu. A do těchto poloh se mezinárodní vztahy nikdy nesmí dostat, pokud jsou jejich aktéři odpovědní. Jak vidět, nejsou. Plus hysterické, nestátnické a zločinné chování ukrajinských politiků, kteří dovedli zemi do těchto konců a jsou za to plně odpovědni.

Ruské zavinění je možné shledávat v tom, že není jasné, zda vyčerpalo všechny možnosti k diplomatickému, mírovému řešení. Což nikdo nemůže vědět, protože nevidí do hlav ruského vedení. Že tuto situaci, do které je natlačil Západ muselo řešit, to je jasné. Pokud se ukrajinské vedení chovalo při případných rozhovorech tak, jak se chová dnes, nebyly vyhlídky na rozumnou dohodu velké. Ale přesto bude v budoucnosti nutné zkoumat, zda Putin a jeho spolupracovníci skutečně vyčerpali všechny možnosti, zda jejich jednání nebylo předčasné a tím i trestuhodné. Protože válka je…