Poslední bitva vzplane

Tak jako opice / na holé a chlupaté / i lidé dělí se / na chudé a bohaté. Nebo na vegetariány a masožravé, horňáky a dolňáky, sparťany a slávisty, sadisty a masochisty, chytráky a hlupáky, a tak dále, ad libitum.

Přesto cítíme prvně uvedené dělení jako nejvýznamnější a v současnosti hypertrofované až do nesnesení. Vždyť vedle něj se zdá být zdánlivě důležité dělení lidí na hodné a zlé až skoro směšné: „On je takový hodný trouba,“ – a k tomu samozřejmě a přirozeně chudý jako kostelní myš. Neoddělitelnou součástí manažerovy či bohatcovy osobnosti zdá se být hajzlovství až psychopatického či kriminálnického rozměru.

Z dělení na chudé a bohaté v minulosti vycházelo i dělení politické scény na levici a pravici. Ti první byli vnímáni jako advokáti chudých, zatímco ti druzí se chovali jako čert, kadili na větší hromadu. Dokud však měli kapitalisté před očima karabáč v podobě komunistického Sovětského svazu a jeho vazalů, chovali se jakžtakž slušně. To byla ona zlatá sedmdesátá až osmdesátá léta v západní a severní Evropě. Po pádu komunismu se kapitalismus přeměnil na globální, narostla mu křídla, vrazi z Wall Streetu tam vrazili druhou kosmickou a bohatci bohatnou, chudí chudnou a všeobecná nespokojenost se jako duha klene nad planetou.

Samozřejmě, ti s konty ve Švýcarsku a s firmami v daňových rájích to vidí jinak: žijeme prý v nejlepší době co historie pamatuje. A tuto myšlenku vtloukají do hlavy široké (a bohužel i hlupácké) voličské obci. Za tímto účelem skoupili média a ta vám zatloukají do hlavy hřeb poslušnosti, vzdor je přece marný, žijete v nejlepší době atd. Odtud i pramení jinak rozumem nepochopitelné blbství a zlovolnost mediálních šmejdů: oni za to nemohou, nějak se při svých „schopnostech“ živit musí a kdyby psali jinak, tak je kapouš vyrazí.

A tak se kapoušům a jejich politickým a mediálním slouhům podařilo téměř nemožné: po pádu komunismu, když se dějiny zdály být u svého konce (Fukuyama), po planetu existenčně ohrožující studené válce, ve chvíli, kdy mělo lidstvo před sebou otevřenou cestu k míru, prosperitě a obecnému blahu, se prosadila zločinná a imperialistická povaha současného globálního kapitalismu. Odporná nenažranost a násilnická povaha jeho protagonistů. Zbrojí se jak o závod, Američany a jejich evropskými nohsledy zažehnuty nesčetné válečné požáry, společenský rozvrat, drogy, kriminalita, prostituce, terorismus, novodobé otrokářství, oklešťování sociálních a lidských práv.

Opakuji: podařilo se jim nemožné: resuscitovali ono staré rozdělení na chudé a bohaté, vnesli do společnosti třídní nenávist a v podstatě exhumovali Marxe. Jistě, namítnete, že současné společenství nevykazuje známky třídních bojů tak, jak jsme je znali z konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Stávka je pomalu neznámý pojem, Lidly a Kauflandy bobtnají návštěvníky, není kde zaparkovat a seriálů je plná růžová zahrada.

Je to klid před bouří. Stačí, aby do toho dnešního sudu prachu dopadla nějaká náhodně vzniklá jiskřička; burzovní otřes, hospodářská krize, místní konflikt, který přeroste v požár, velmocenská konfrontace (může vzniknout i náhodně, technickým nedopatřením), a vezeme se ve válkách, revolucích, otřesech, proti nimž byla Pařížská komuna tenisovým turnajem veteránů.

A pořád si je nutné opakovat a uvědomovat, že za tím stojí zločinný kapitalismus s jeho vykořisťováním, otrokářským charakterem a gigantickou agresivitou. Systém, který je životu ze své podstaty nepřátelský.

A musí pryč.

Jinak…