Ples upírů na Highgate

S filmem Ples upírů Romana Polańského se užije spousta inteligentní legrace, která ovšem jistému typu diváka, suchoprdům, nepřipadá srandovní. Zvlášť veselé je šeredění upírů všech kategorií s rakvemi ve sklepení zámku, od těch nejníže postavených zombíků přes mainstreamové až po ty aristokratické. O bydlení je ve feudalismu či kapitalismu vždy nouze, viz dnešní Los Angeles a další nejenom americká města, a tak si nemrtvoly rakve kradou nebo si lezou jeden k druhému. Upíří squatting.

Teorie státní moci praví, že tato stojí na třech pilířích, moci výkonné, zákonodárné a soudní. Prolhaná teorie, stejně jako hlava první článek 2 ústavy, který lže o tom, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě. Tím jsou vlastníci, mělo by se psát Vlastníci, kapouši, jak říkávám, a to od kadeřnice až po Goldman Sachs.

V článku, který by mohl být jakýmsi povzdechnutím nad blížícím se konci lidského světa, (ZDE) praví J. P. Roberts (ve zkratce), že na místo státní moci nastupují „demokratické instituce“, které se staví do role posvátných a nedotknutelných  a „demokracii“ nahrazujících, a jmenuje je: „Demokratické instituce“ jsou instituce cenzurního průmyslu, jako jsou vojensko-bezpečnostní komplex, ministerstvo zahraničí, NATO, CIA, FBI, MMF, Světová banka, nevládní organizace, Atlantická rada, Aspen Institut, presstitutky, Black Rock, JP Morgan Chase a další. Samí suchoprdi.

Myslím, že se JPR mýlí, když kapouše (v jeho podání velké korporace) jmenuje až v druhé řadě institucí, které „narativy“ skupiny první pouze přejaly a rozvíjejí. Protože první i druhou skupinu (a hlavně její lidské prvky, zaměstnance), živí právě velcí vlastníci; bez nich a jejich (charakterem korupčních) peněz by chcípli na úbytě. Soros a tak dále. Lhostejné je, že někteří z první skupiny jsou státní zaměstnanci; skrze kapitalisty koupené politiky se peníze daňových poplatníků přes státní rozpočet přerozdělují a končí třeba u svatoušků v Langley.

Vím, jsem s tím už otravnej, melu to kolem dokola, ale protože se nesetkávám ani s kvalifikovaným a argumentovaným nesouhlasem, ani s nějakým extra souhlasem, spíše s ignorováním, začínám si zoufat. Roztrhnu si roucho, posypu hlavu popelem (nebo obráceně) a odebéřu se do Londýna, na hřbitov Highgate, a ulehnu vedle hrobu velkého myslitele, který v polovině devatenáctého století pochopil, v čem spočívá tajemství toho, že jeden člověk může oprávněně a v souladu s ústavami i společenskou morálkou vlastnit tolik majetku, že celé státy i národy vedle něj vypadají jako příštipkáři se záplatovanou prdelí.

Neulehnu. Kapitalismus dorazil i tam a správa hřbitova se chová tržně. Za místo pro malou urnu vedle myslitele požaduje dvě stě tisíc, za velký hrob milion, za návštěvu u hrobu vybírá vstupné. Ty peníze nejsou problém, problémem jsou principy. Nehodlám podporovat vydřidušskou morálku současné společnosti, v jejímž duchu se už začíná platit i za vzduch který dýcháme.

A tak si vlezu ke Karlovi do rakve, možná by potřeboval zahřát nohy.

Pokud už tam ovšem nebudou nasáčkovaní Sartre, Žižek, Roberts a celá Frankfurtská škola.