Ovzduší

Včera jsem měl výročí. Smutné. Čtyřicet devět let od svatby. Kdybych se z toho včas nevykroutil, tak mým virtuálním dětem by teď bylo okolo osmačtyřiceti, což značí, že mým vnukům by mohlo být přibližně třiadvacet –  a pravnuci/čky by pomalu přestávali/y kadit do plínek. Kristepane!

Poučen jsem už potom fungoval jenom jako kukačka, realizoval jsem se v cizích hnízdech, a proto jsem vskutku hoden opovržení.

Má to ale jednu výhodu: na současný svět se dívám přes objektivně nastavené brýle, nezkreslené nějakým ťuťuňuňu, paci paci pacičky. Úplně mi schází ono omlouvání chování současné nejmladší generace (o Husákových dětech ani nemluvě) těmi, kteří v těchto generačních útvarech mají svá želízka a nechtějí si přiznat odpovědnost za jejich zprasenou výchovu.

(Samozřejmě, i zde platí zákaz paušalizace, házení do jednoho pytle, nepochybuji, že vy jste své potomky vedli k tomu, aby byli hodní, neagresivní, vstřícní, soucitní, za což by vám samozřejmě měli nakopat zadky. Platí zde totiž jediný správný pedagogický postup, uplatněný Vlastimilem Brodským v Bílé paní, když učil své děti lhát.)

Co se mě týká, prožil jsem polovinu aktivního (pracovního) života v totalitě, polovinu v nové době. Halb und Halb, jak zněl název populárního východoněmeckého chlastu. Už se ani nepamatuji, z čeho to bylo smícháno.

A – jak už jsem několikrát sdělil – kdybych si měl vybrat, ve kterém režimu bych chtěl dožít, zvolil bych si odbornou zdravotnickou péči doktora Husáka.

Tohle skutečně realistické konstatování mě samotného mrzí. S komunisty jsem nevycházel nejlépe, pokud se tak dají nazvat dva vyhazovy ze zaměstnání kvůli politickému držkování. Ale k lopatě jsem nemusel, vždy jsem našel zaměstnání v oboru, i když to bylo spojeno s dojížděním a šlapáním bláta po stavbách. Někdo to dělat musel a soudruhům se mezi dělný lid nijak moc nechtělo.

Přes tyto nepříjemné zkušenosti bych se skutečně raději svěřil do péče minulého režimu. Nikoliv kvůli jeho kvalitám: nedostatky v řízení hospodářství díky debilnímu stalinskému modelu plánování byly někdy až tragikomické, mohl bych vyprávět, v oblasti lidských práv komunisté vykazovali až zločinné chování (a to nejenom v padesátých létech), nedostatkové zásobování obyvatelstva v širokém sortimentu zboží bylo pověstné, závislost na Moskvě ponižující, upřednostňování dělníků zhoubné pro pracovní kázeň, zaostávání za kapitalistickým světem fatální – a přesto bych zase rád zaslechl rozhlasovou znělku „Kupředu, levá“, pak se dozvěděl, že generální tajemník Komunistické strany Československa a prezident Československé socialistické republiky doktor Gustáv Husák setrval s nějakým opičákem v družném a přátelském pohovoru, ve kterém se řešily otázky zajímající obě strany…

Zbláznil jsem se?

Musím teď podotknout, že díky tomu, že jsem v životě dost čile hejbal zadkem nejenom v kukaččích hnízdech, ale i na roli Tarasově dědičné, nemohu si na zajištění své existence vůbec stěžovat, mám se zřejmě lépe, než většina obyvatel kotliny (samozřejmě, na dovolenou v Karibiku a BMW vyšších tříd to není, ale kdybych chtěl…)

Tak proč tenhle resentiment?

Je to v ovzduší. Mladé generaci to nikdo nevysvětlí, ale gigantická a jinak škodlivá, patologická rovnost mezi lidmi v příjmech i v jejich postavení v socialistické společnosti zřejmě způsobila, že se k sobě většinou chovali lidsky, vstřícně, přátelsky, rozumně, i když to mělo za následek ono již popsané zaostávání. Úředník, vedoucí pracovník, politik nebo soudce si nemohl dovolit ta svinstva, která si dovolují dnes, neboť nad nimi se vznášela trestající ruka partaje, u které si bylo možno stěžovat a před touto stolicí měl skoro každý, i ten nejposlednější ubožák, postavení pracujícího. A pak následoval ten známý telefonát tak ty nám, soudruhu, nasíráš pracující?, po němž se nejedna sebevědomá řiťka pevně sevřela.

A zase naopak – extrémní příjmová a majetková nerovnost, kterou záměrně, kriminálně a zbytečně zavinili pravicoví politici po listopadu, způsobila to, že se lidé k sobě chovají jako prasata. Systémová záležitost.

Tento paradox v rozdílném ovzduší ve společnosti za bolševika a dnes je samozřejmě řešitelný cestou kompromisu mezi oběma systémy, ale kdopak by dnes chtěl získávat body nějakým sociálně-tržním hospodářstvím, když v Kauflandu jsou ve slevě kuřecí prsní řízky.